„Tomáši, budeš mít domov. Ale prosím, postarej se o svou nemocnou sestru.“

„Poslouchej mě, Tomáši…“ Mámin hlas byl slabý, skoro neslyšitelný. Každé slovo ji stálo sílu, kterou už dávno neměla. Ležela v posteli, vyhublá, s propadlýma očima. Ještě před rokem byla vysoká, silná žena s nakažlivým smíchem. Teď jsem ji sotva poznával. „Tomáši, prosím… neopouštěj Kláru. Potřebuje tě. Není jako ostatní…“

Stál jsem u její postele a cítil, jak se mi hroutí svět. Klára byla o tři roky mladší a od narození nemocná. Nikdy nemluvila jako ostatní děti, často se ztrácela ve svém vlastním světě a já nikdy nevěděl, jestli mě slyší nebo chápe. Táta odešel, když mi bylo deset. Od té doby jsme byli jen my tři. A teď…

„Mami, zvládnu to,“ zašeptal jsem a doufal, že mě slyší. Věděl jsem, že lžu. Nezvládnu to. Byl mi teprve devatenáct a měl jsem před sebou maturitu. Místo plánování vysoké školy jsem teď stál před úkolem, který by nezvládl ani dospělý.

Máma zemřela o dva dny později. Všechno šlo ráz na ráz – pohřeb, úřady, sociálka. Sousedka paní Novotná mi pomáhala s papírováním, ale jinak jsem byl na všechno sám. Klára seděla celé dny u okna a houpala se dopředu a dozadu, jako by čekala, že se máma vrátí.

Jednoho večera jsem seděl v kuchyni a zíral do prázdna. „Co teď?“ ptal jsem se sám sebe nahlas. „Jak mám žít život za dva?“

Do kuchyně přišla Klára. V ruce držela mámin šátek a tiskla si ho k obličeji. „Mami…“ zašeptala a já měl pocit, že mi pukne srdce.

Začaly týdny plné chaosu. Ráno jsem Kláru oblékala a snažil se ji dostat do speciální školy v centru Prahy. Každý den jsem bojoval s úřady – sociální pracovnice paní Dvořáková mi neustále opakovala: „Tomáši, jste mladý, možná by bylo lepší najít Kláře ústav.“

„Ne,“ odpovídal jsem tvrdohlavě. „Máma by to nechtěla.“

Ale někdy jsem si v noci přál, aby to rozhodl někdo jiný. Klára měla záchvaty vzteku, rozbíjela věci, křičela na celý dům. Sousedi si stěžovali na hluk. Jednou mi paní Novotná řekla: „Tomáši, jsi statečný kluk, ale nemůžeš si zničit život.“

Jenže co je to život? Chodit na brigády do supermarketu, abychom měli na jídlo? Odmítat pozvání od kamarádů, protože nemůžu Kláru nechat samotnou? Když jsem jednou přišel domů později, našel jsem ji sedět uprostřed kuchyně mezi střepy sklenic a plakat.

Jednou večer mi volala teta Jana z Brna: „Tomáši, přijeďte k nám oba. Pomůžeme ti.“ Ale věděl jsem, že teta má vlastní děti a manžela alkoholika. Nechtěl jsem být přítěží.

Začal jsem psát deník – jediný způsob, jak neztratit rozum. Psával jsem: „Dnes Klára poprvé řekla moje jméno.“ Nebo: „Dnes mě objala.“ Byly to malé zázraky uprostřed každodenního boje.

Jednoho dne přišla paní Dvořáková znovu: „Tomáši, pokud nezvládnete péči o Kláru, může vám být odebrána.“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.

Rozhodl jsem se bojovat. Začal jsem hledat pomoc – našel jsem centrum pro pečující rodiny v Karlíně. Tam jsem potkal další lidi jako já – mladé i starší, kteří pečovali o své blízké a vzdali se vlastních snů.

Jednou večer jsme seděli s Klárou na balkoně a pozorovali západ slunce nad paneláky. „Kláro,“ řekl jsem tiše, „myslíš někdy na mámu?“ Podívala se na mě svýma velkýma očima a poprvé za dlouhou dobu se usmála.

Začal jsem chápat, že život není o tom mít všechno pod kontrolou. Je o tom přijmout bolest i radost zároveň. Někdy je největší hrdinství prostě vydržet další den.

Dnes je to rok od mámina pohřbu. Klára chodí do denního stacionáře a já pracuji na poloviční úvazek v knihovně. Není to život, jaký jsem si vysnil – ale je náš.

Někdy v noci přemýšlím: Udělal bych něco jinak? Měl bych právo žít svůj vlastní život? Nebo je rodina vždycky na prvním místě?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat své sny pro někoho jiného?