Mezi dvěma světy: Příběh o hledání místa v nové rodině

„Proč Anička zase sedí u stolu? Vždyť už jedla doma, ne?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem otevřela dveře do bytu mé tchyně. Ztuhla jsem. Anička, moje osmiletá dcera z prvního manželství, se na mě podívala s otázkou v očích. Filip, můj čtyřletý syn s Petrem, už běžel k babičce, která ho objala a vtiskla mu polibek na čelo.

„Mami, já mám hlad,“ špitla Anička. Snažila jsem se jí usmát, ale v hrudi mě pálila známá bolest. „Samozřejmě, že si sedni, Aničko,“ řekla jsem a doufala, že to bude stačit. Tchyně, paní Novotná, se na mě podívala přes brýle a jen si odfrkla.

Petr byl v práci. Vždycky v práci. A já tu zůstávala sama s dětmi a jeho matkou, která mě nikdy nepřijala. Ne tak úplně – mě tolerovala. Ale Aničku? Tu ne. „To není naše krev,“ říkávala často, když si myslela, že neslyším. „Filip je náš.“

Když jsme se s Petrem poznali, byla jsem rozvedená a měla za sebou těžké období. Anička byla tehdy malá, její otec odešel za jinou a já zůstala sama. Petr byl světlem v tunelu – laskavý, trpělivý, přijímal mě i s dcerou. Jenže jeho rodina měla jiný pohled.

První Vánoce u Novotných byly katastrofa. Anička dostala jen malý balíček s pastelkami, zatímco Filip rozbaloval autíčka, stavebnice a plyšáky. Snažila jsem se to omluvit – možná na ni zapomněli? Ale když jsem viděla pohledy mezi tchyní a švagrovou, bylo mi jasné, že to nebyla náhoda.

Jednou večer jsem to nevydržela a řekla Petrovi: „Tvoje máma Aničku nechce. Bolí mě to.“

Petr si povzdechl: „Lucie, ona je stará škola. Potřebuje čas.“

„Kolik času? Už jsou to tři roky! Anička si toho všímá. Ptá se mě, proč ji babička nemá ráda.“

Petr mlčel. A já měla pocit, že se propadám do bezmoci.

Začala jsem se vyhýbat návštěvám u Novotných. Jenže Petr trval na tom, že rodina je důležitá. „Filip potřebuje babičku,“ říkal.

A co Anička? Ta potřebuje taky cítit přijetí.

Jednoho dne přišla Anička domů ze školy uplakaná. „Mami, paní učitelka se ptala na babičku a dědu. Já řekla, že mám jen jednu babičku – tvoji maminku. Proč nemůžu říct i o babičce Novotné?“

Objala jsem ji a slíbila si, že to musím řešit.

Další návštěva u Novotných byla jako vždy napjatá. Filip běhal po bytě s novým vláčkem od babičky, Anička seděla tiše v koutě s knížkou.

„Paní Novotná,“ začala jsem opatrně v kuchyni, „mohla bych s vámi mluvit?“

Podívala se na mě s ledovým klidem. „O čem?“

„O Aničce. Je to moje dcera a Petrova nevlastní dcera. Je součástí naší rodiny.“

Tchyně si utřela ruce do utěrky a ztišila hlas: „Lucie, já chápu, že ji máš ráda. Ale není to moje vnučka.“

„Ale je součástí našeho života! Bolí mě vidět ji odstrčenou.“

„Já za to nemůžu,“ pokrčila rameny. „Já prostě necítím to samé.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen šeptla: „A co když tím ubližujete nejen jí, ale i Filipovi? On to vidí.“

Tchyně mlčela.

Cestou domů jsem brečela v autě tak tiše, aby děti nic nepoznaly.

Začala jsem hledat podporu u své maminky a kamarádek. Jedna z nich mi řekla: „Musíš chránit Aničku za každou cenu. I kdyby to znamenalo omezit kontakt s tchyní.“

Ale co Filip? Co Petr?

Jednoho večera jsem seděla s Petrem u stolu a řekla mu všechno: „Už tam nechci jezdit. Nechci vystavovat Aničku tomu chladu.“

Petr byl rozpolcený: „Ale Filip…“

„Filip má právo na babičku. Ale Anička má právo na důstojnost! Nemůžu ji dál vystavovat tomu ponížení.“

Bylo ticho. Dlouhé ticho.

Nakonec Petr řekl: „Možná bych měl s mámou promluvit já.“

Bylo to poprvé za ty roky, co jsem cítila naději.

Petr šel za svou matkou. Nevím přesně, co si řekli – nikdy mi to neřekl do detailu – ale něco se změnilo. Při další návštěvě dostala Anička od babičky malý dárek – knížku o koních. Nebylo to mnoho, ale byl to začátek.

Anička se poprvé usmála.

Ale vztah už nikdy nebyl stejný jako předtím – ani mezi mnou a tchyní, ani mezi mnou a Petrem. Vždycky tam zůstalo něco nevyřčeného.

Dnes je Aničce patnáct a Filipovi jedenáct. Už dávno jsme přestali jezdit k Novotným pravidelně – děti mají svůj svět a já už nemám sílu bojovat o přijetí tam, kde není vůle přijímat.

Někdy si říkám: Udělala jsem pro své děti dost? Měla jsem být tvrdší? Nebo trpělivější?

A hlavně – proč je v některých rodinách tak těžké přijmout někoho nového? Co byste udělali vy na mém místě?