„Syna neopustím. Jaký bych byl otec?“ – Příběh o rodině, která se rozpadá kvůli předsudkům a nepochopení

„Vypadni! A vezmi si toho spratka s sebou!“ křičela máma, zatímco jsem v náručí držel svého ročního syna Matěje. Jeho tvářička byla celá od slz a já měl pocit, že se mi hroutí celý svět. Bylo to poprvé, co jsem slyšel vlastní matku říkat něco tak krutého – a bylo to namířené proti mně i mému dítěti.

Ještě před rokem bych nevěřil, že se naše rodina rozpadne kvůli jednomu malému dítěti. Ale všechno začalo už v den, kdy jsem přivedl domů zprávu, že budu otcem. Máma, Jana, byla vždycky přísná, ale myslel jsem si, že v jádru je laskavá. „Tomáši, jsi ještě dítě! Jak chceš vychovávat další?“ ptala se tehdy s ledovým klidem. Odpověděl jsem jí, že to zvládnu, že se postarám. Jenže ona mi nevěřila.

Matějova matka, Petra, nás opustila hned po porodu. Prý na to nebyla připravená. Zůstal jsem na všechno sám – a máma mi tehdy slíbila pomoc. Jenže místo podpory přišly výčitky: „Kdybys nebyl tak nezodpovědný… Kdybys aspoň měl pořádnou práci…“ Já ale dělal, co jsem mohl. Pracoval jsem v supermarketu na směny a každou volnou chvíli věnoval Matějovi.

Jednoho večera jsem přišel domů později, protože mi šéf nečekaně prodloužil směnu. Matěj plakal a máma byla vzteklá: „Tohle už dál nesnesu! Já nejsem tvoje chůva! Buď si najdeš jiný byt, nebo půjdeš na ulici!“ V tu chvíli jsem pochopil, že už pro ni nejsme rodina.

„Mami, prosím tě… Je to jen na chvíli. Snažím se najít něco vlastního,“ snažil jsem se ji uklidnit.

„Na chvíli? Už rok tu trčíš! A ten kluk… pořád jen řve! Já už na to nemám nervy!“

Bylo mi jasné, že tohle je konec. Vzal jsem Matěje do náruče a odešel do dětského pokoje. Seděl jsem tam dlouho do noci a přemýšlel, co dál. Kam půjdu? Kdo mi pomůže? Otec nás opustil už dávno a sourozence nemám.

Druhý den ráno jsem začal obvolávat kamarády. Většina z nich bydlela ještě u rodičů nebo měli malé byty, kde pro nás dva nebylo místo. Nakonec mi napsal Honza: „Hele, mám v paneláku sklepní kóji. Není to nic moc, ale aspoň tam budeš v suchu.“

Sbalil jsem pár věcí do tašky a vyrazil s Matějem do neznáma. Bylo mi trapně a styděl jsem se za to, kam až jsme se dostali. Ale když jsem viděl Matěje spát na staré matraci ve sklepě, věděl jsem, že ho nikdy neopustím.

Následující týdny byly peklo. Přes den jsem pracoval, v noci jsme spali ve sklepě. Matěj často plakal – byl nemocný a já neměl peníze na lékaře ani na pořádné jídlo. Jednou večer přišla Honzova máma: „Tomáši, tohle nejde. Zavolám sociálku.“

V tu chvíli jsem se zhroutil: „Prosím vás, nedělejte to! Já se snažím… Jen potřebuju trochu času.“

Nakonec mě zachránila sousedka paní Novotná. „Pojďte ke mně na čaj,“ řekla jednou ráno, když mě viděla s Matějem na chodbě. Vyslechla si můj příběh a nabídla nám malý pokojík v jejím bytě na sídlišti v Modřanech. Byla to stará paní bez rodiny – možná právě proto měla pochopení.

Začal jsem pracovat jako rozvozce jídla a po večerech uklízel kanceláře. Matěj chodil do jeslí a já konečně cítil, že máme šanci začít znovu. Občas jsme potkali mámu na ulici – vždycky přešla na druhou stranu nebo dělala, že nás nevidí.

Jednou večer mi Matěj řekl: „Tati, kde je babička?“ Zaskočilo mě to. Co mu mám říct? Že ho jeho vlastní babička vyhodila? Že pro ni nejsme dost dobří?

„Babička je teď daleko,“ odpověděl jsem nakonec tiše.

Někdy v noci přemýšlím, jestli jsem udělal všechno správně. Měl jsem víc bojovat? Měl jsem být trpělivější? Ale když vidím Matěje spát vedle sebe, vím jistě jedno: nikdy bych ho neopustil.

Možná nejsem dokonalý otec – ale jaký bych byl člověk, kdybych nechal vlastní dítě napospas osudu? Co byste udělali vy na mém místě?