Moje děti si mě sotva pamatují. Řekla jsem jim: Pomozte mi, nebo všechno prodám a půjdu do domova důchodců.

„Mami, já fakt nemám čas, mám teď v práci uzávěrku,“ ozvalo se z telefonu, zatímco jsem v kuchyni třásla rukama nad rozbitým hrnkem. Sklo se rozletělo po podlaze a já si uvědomila, že už ani nemám sílu ho uklidit. Byla sobota odpoledne, venku pršelo a já seděla sama v domě, kde kdysi zněl smích mých dětí.

Jmenuji se Marie Novotná a letos mi bude sedmdesát. Můj muž Petr zemřel před třemi lety na rakovinu a od té doby jsem zůstala sama. Mám dvě děti – Janu a Tomáše. Oba žijí v Praze, mají své rodiny, práci, životy. A já? Já jsem pro ně jen hlas v telefonu, který je obtěžuje svými prosbami.

„Jani, potřebovala bych pomoct s nákupem. Bolí mě záda a už nezvládnu tahat tašky,“ volala jsem dceři minulý týden. „Mami, nemůžu, děti mají angínu a Honza je na služebce. Zkus poprosit Tomáše.“

Tomáš? Ten mi naposledy volal na Vánoce. Když jsem mu napsala zprávu, odpověděl až za dva dny: „Promiň, byl jsem na služební cestě.“

Seděla jsem u stolu a dívala se na staré fotografie. Já s Petrem na chalupě v Orlických horách, Jana s copánky na houpačce, Tomáš s rozbitým kolenem a úsměvem od ucha k uchu. Vzpomínky mě bodaly do srdce. Tolik let jsme s Petrem žili pro děti. Všechno jsme jim dali – čas, peníze, lásku. A teď? Teď jsem pro ně jen povinnost.

Začala jsem být unavená. Každý den stejný – ráno vstát, uvařit si čaj, pustit rádio, projít se po zahradě, kde už nemám sílu ani vytrhat plevel. Sousedka paní Dvořáková mi občas přinese polévku nebo mě pozve na kafe. Ale ona má své vnoučata každý víkend u sebe. Já mám ticho.

Jednoho večera jsem seděla v obýváku a dívala se do tmy. Najednou mi hlavou probleskla myšlenka: Proč bych měla čekat, až mě děti navštíví? Proč bych měla dál žít v domě plném prázdných pokojů? Co kdybych všechno prodala a šla do domova důchodců? Tam bych aspoň nebyla sama.

Druhý den ráno jsem zavolala Janě i Tomášovi. „Potřebuju s vámi mluvit osobně,“ řekla jsem jim pevným hlasem. „Přijeďte prosím o víkendu.“

V sobotu přijeli oba najednou – Jana s unaveným výrazem a Tomáš s mobilem v ruce. Sedli jsme si ke stolu. Chvíli bylo ticho.

„Mami, co se děje?“ zeptala se Jana.

Podívala jsem se jim do očí a poprvé v životě řekla nahlas to, co mě tížilo celé měsíce: „Jsem sama. Bolí mě záda, sotva zvládnu domácnost. Potřebuju vás. Pokud mi nezačnete pomáhat – aspoň jednou za čas přijedete, vezmete mě k lékaři nebo na nákup – prodám dům i chalupu a půjdu do domova důchodců.“

Tomáš zvedl hlavu od mobilu: „To snad nemyslíš vážně! Vždyť to je náš domov!“

„Váš domov? Kdy jste tu naposledy byli? Kdy jste mi naposledy pomohli? Všechno tu chátrá a já už nemůžu,“ rozplakala jsem se.

Jana se rozhlédla po místnosti: „Mami… my máme svoje starosti… Děti, práce…“

„Já vím,“ přerušila jsem ji. „Ale já už nejsem mladá. Celý život jsem vám byla k dispozici – vozila vás na kroužky, vařila obědy, hlídala vaše děti… A teď? Teď nemám nikoho.“

Nastalo dlouhé ticho. Tomáš se díval z okna, Jana si utírala oči.

„Co po nás chceš?“ zeptal se nakonec Tomáš.

„Chci jen trochu vašeho času. Nechci peníze ani dary. Chci vědět, že pro vás ještě něco znamenám.“

Ten večer odešli bez slova. Já zůstala sedět u stolu a cítila směs úlevy a bolesti.

Další týden byl tichý jako vždycky. Pak ale zazvonil telefon.

„Mami? Přijedeme v sobotu s dětmi,“ ozvala se Jana nesměle.

A opravdu přijeli. Jana mi pomohla s úklidem, Tomáš opravil kapající kohoutek a poprvé po letech jsme seděli všichni u jednoho stolu a povídali si.

Ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Děti se snažily být pozornější – volaly častěji, občas přijely na víkend. Ale už to nebylo jako dřív. Vždycky jsem cítila v jejich hlasech spěch a povinnost.

Někdy si říkám: Udělala jsem dobře? Nebylo by lepší opravdu všechno prodat a začít nový život mezi lidmi mého věku? Nebo mám dál doufat, že jednou pochopí, co pro mě znamenají?

Možná nejsem jediná matka v Česku, která cítí stejnou bolest samoty. Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o pozornost vlastních dětí?