Můj syn se vrátil domů po rozvodu: Můj byt je vzhůru nohama a srdce taky

„Tomáši, už zase ty ponožky na zemi? Kolikrát ti mám říkat, že tady nejsi na koleji!“ křičím z kuchyně, zatímco se snažím najít místo na stole mezi jeho papíry a prázdnými hrnky. Vím, že bych měla být trpělivější. Vím, že je mu těžko. Ale když se mi před třemi měsíci vrátil domů s kufrem a pohledem zlomeného psa, netušila jsem, jak moc se náš život obrátí vzhůru nohama.

Tomáš byl vždycky můj malý hrdina. Když mu byly tři a jeho otec nás opustil kvůli jiné ženě, sliboval mi, že až vyroste, postará se o mě. A taky to udělal. Pracoval už při škole, nikdy mi nic nechybělo. Když si vzal Kláru, byla jsem šťastná. Byla to hezká svatba v Modřanech, smáli jsme se a já měla pocit, že všechno konečně dává smysl.

Jenže teď je zpátky. Klára ho podvedla s kolegou z práce. Prý to byla chyba, ale Tomáš jí nemohl odpustit. Sbalil si věci a přišel domů. „Mami, na chvíli… než si najdu něco vlastního,“ řekl tehdy tiše ve dveřích. Jenže chvíle se protáhla na týdny a teď už jsou to měsíce.

Byt je malý. Dvě místnosti, kuchyňka, koupelna s vanou, která už dávno potřebuje vyměnit. Tomáš zabral svůj starý pokoj, ale jeho věci jsou všude – v obýváku, na balkoně i v mé ložnici. Nejhorší je ale ten pocit tíhy mezi námi. Každé ráno slyším jeho kroky do kuchyně a cítím, jak se snaží být nenápadný. Ale já vím, že nespí. Že brečí do polštáře jako malý kluk.

Jednou večer sedíme u televize a já se odhodlám: „Tome, nechceš si někoho najít? Jsi mladý, hezký chlap…“

Podívá se na mě pohledem plným bolesti: „Mami, já už nevěřím…“

A mě to bolí víc než všechny ty roky samoty dohromady.

Začínáme se hádat kvůli maličkostem. On nechává špinavé nádobí ve dřezu, já mu vyčítám nepořádek. On mi připomíná, že jsem ho vždycky moc chránila. Já mu připomínám, že by měl být silnější. Jednou bouchne dveřmi tak silně, až spadne obraz táty ze zdi.

„Proč jsi ho nikdy nevyhodila?“ ptá se mě jednou večer u čaje.

„Protože jsem tě měla ráda víc než sebe,“ odpovím tiše.

A on jen kývne a dívá se do hrnku.

Začínám mít strach. Co když už nikdy neodejde? Co když zůstane navždy tím malým klukem, co potřebuje mámu? A co když já už nejsem ta máma, kterou potřebuje?

Jednoho dne přijde domů později než obvykle. Má rozcuchané vlasy a na tváři úsměv, který jsem dlouho neviděla.

„Potkal jsem někoho,“ řekne nesměle.

Moje srdce poskočí radostí i strachem zároveň.

„To je skvělé! Kdo to je?“ ptám se opatrně.

„Jmenuje se Jana. Pracuje v knihovně na náměstí.“

Najednou je doma víc světla. Tomáš začíná zase žít – chodí ven, směje se do telefonu, dokonce si uklidí pokoj. Já mám radost i smutek zároveň. Vím, že brzy odejde a já zase zůstanu sama.

Jednoho večera sedíme spolu na balkoně a díváme se na světla Prahy.

„Mami… děkuju ti za všechno,“ řekne tiše.

„Já jen doufám, že budeš šťastný,“ odpovím a polknu slzy.

A pak odejde. Ne hned – ještě pár týdnů zůstane, ale už je jasné, že patří jinam.

Teď sedím sama v obýváku mezi jeho starými učebnicemi a ponožkami pod gaučem a přemýšlím: Udělala jsem pro něj dost? Nebo jsem ho příliš chránila před světem? A co teď budu dělat já?

Možná největší otázka není o tom, jestli Tomáš najde lásku znovu… ale jestli ji ještě někdy najdu i já.