Mezi dvěma světy: Proč nemohu přestat milovat svou bývalou tchyni

„Petro, už zase ti píše ta tvoje bývalá tchyně? To už je vážně moc!“ Michal stál ve dveřích kuchyně, ruce v bok, a jeho hlas byl napjatý jako struna. V ruce jsem držela mobil a četla zprávu od paní Novotné: „Klárka má dneska vystoupení ve školce, přijdu ji podpořit. Mohu ji po vystoupení vzít na zmrzlinu?“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že tohle bude další hádka. „Michale, ona je Klárčina babička. Má právo být součástí jejího života,“ snažila jsem se vysvětlit, ale on jen zavrtěl hlavou.

„Ale je to tvoje bývalá tchyně! Proč s ní pořád musíš být v kontaktu? Copak ti nestačí, že máš mě?“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč to nechápe? Proč si myslí, že když jsem se rozvedla s Tomášem, musím automaticky vymazat i jeho rodinu? Paní Novotná byla u mého porodu, držela mě za ruku, když jsem poprvé kojila Klárku. Byla to ona, kdo mi vařil polévku, když jsem měla horečku a Tomáš byl na služební cestě. A teď mám předstírat, že pro mě nic neznamená?

Vzpomínám si na den rozvodu. Seděla jsem na lavičce před soudní budovou a paní Novotná ke mně přišla. „Petro, já vím, že to s Tomášem nevyšlo. Ale Klárka je pořád moje vnučka a ty jsi pořád její máma. Nechci vás ztratit.“ Objala mě a já brečela jako malá holka.

Od té doby jsme si psaly, volaly si, chodily spolu s Klárkou na hřiště. Když jsem potkala Michala, byla jsem šťastná, že mám konečně někoho, kdo mě miluje takovou, jaká jsem. Jenže brzy přišly první narážky: „Proč jí pořád voláš? Neměla bys už tu minulost nechat být?“

Jednou večer jsme seděli u stolu a Michal se mě zeptal: „Petro, kdybys musela vybrat – já nebo ona?“ Ztuhla jsem. „To není fér otázka,“ odpověděla jsem tiše.

„Ale já to tak cítím! Připadám si jako náhradník. Jako bys pořád žila v minulosti.“

„Nežiju v minulosti! Ale paní Novotná je součástí Klárčina života. A tím pádem i mého.“

Michal se zvedl od stolu a práskl dveřmi do ložnice. Já zůstala sedět a slzy mi stékaly po tváři.

Další den ráno jsem šla s Klárkou do školky. Paní Novotná už tam čekala s úsměvem a malým plyšákem v ruce. „Ahoj holky! Dneska bude velký den!“ Klárka se k ní rozběhla a objala ji kolem pasu.

Cestou zpátky jsem přemýšlela: Je opravdu špatné chtít pro své dítě co nejvíc lásky? Proč by měla přijít o babičku jen proto, že já už nejsem s jejím synem?

Večer jsem sebrala odvahu a sedla si k Michalovi na gauč. „Michale, já tě miluju. Ale nemůžu Klárce vzít babičku jen proto, že ty máš pocit nejistoty. Paní Novotná je pro ni důležitá. A pro mě taky – jako člověk, který mi pomohl přežít nejtěžší chvíle.“

Mlčel dlouho. Pak řekl: „A co když se to nikdy nezmění? Co když tu bude pořád mezi námi?“

„To záleží na tobě,“ odpověděla jsem upřímně. „Já ji ze svého života nevymažu.“

Následující týdny byly plné napětí. Michal byl odtažitý, často odcházel z domu bez rozloučení. Jednou večer přišel domů opilý a vyčetl mi: „Možná bys měla být radši s ní než se mnou!“

Bylo mi úzko. Přemýšlela jsem, jestli dělám správně. Ale pak jsem viděla Klárku, jak sedí u babičky na klíně a směje se tak, jak to umí jen děti. A věděla jsem, že nemůžu jinak.

Jednoho dne mi paní Novotná zavolala: „Petro, nechci vám dělat problémy. Jestli chceš, přestanu vás kontaktovat.“

„Ne! To nesmíš! Klárka tě potřebuje… Já tě potřebuju.“

Rozplakala se do telefonu. „Děkuju ti…“

Když jsem to řekla Michalovi, jen pokrčil rameny: „Dělej si co chceš.“ Ale viděla jsem v jeho očích bolest i strach.

Možná nikdy nepochopí, co pro mě paní Novotná znamená. Možná budu muset žít s tím napětím navždy. Ale jedno vím jistě – rodina není jen krev nebo manželství. Rodina je někdy i ta žena, která vás podrží ve chvíli, kdy všichni ostatní odejdou.

A tak se ptám: Je správné obětovat vztah s někým blízkým kvůli žárlivosti partnera? Nebo bych měla ustoupit kvůli klidu doma? Co byste udělali vy?