Můj milovaný syn chtěl odejít na chalupu: Řekla jsem ne a nabídla peníze. Udělala jsem dobře?
„Mami, potřebujeme někde začít. V Praze je to šíleně drahé. Na chalupě bychom mohli být aspoň první rok, než se postavíme na vlastní nohy.“ Honza stál ve dveřích kuchyně, ruce v kapsách, oči upřené do země. Jeho novomanželka Tereza seděla tiše za stolem, nervózně si hrála s prstýnkem. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Ta chalupa byla pro naši rodinu víc než jen dům – byla to vzpomínka na mého tátu, místo, kde jsme každý rok trávili léto, kde jsme se smáli i hádali, kde jsme byli spolu.
„Honzo, já vím, že to není jednoduché,“ začala jsem opatrně. „Ale ta chalupa je stará, potřebuje opravit střechu, topení nefunguje pořádně… A hlavně – je to jediné místo, kde se celá rodina může sejít.“
„Ale mami! Vždyť tam skoro nikdo nejezdí. Ty tam byla naposledy loni v srpnu!“ vybuchl Honza. „My bychom ji opravili! Já už mám práci, Tereza taky něco najde. Nechci od tebe peníze, chci šanci postavit se na vlastní nohy!“
Tereza zvedla oči a tiše dodala: „My bychom tam byli šťastní. Je to krásné místo.“
V tu chvíli jsem cítila směs viny a vzdoru. Vždycky jsem chtěla pro Honzu to nejlepší. Ale zároveň jsem věděla, jak je impulzivní – všechno chce hned, bez rozmyslu. Už jako malý kluk se vrhal do věcí po hlavě a pak brečel, když to nevyšlo. A teď? Teď chtěl začít nový život na místě, které pro mě znamenalo bezpečí a jistotu.
„Honzo,“ řekla jsem pevněji, „já ti pomůžu. Dám vám peníze na kauci na byt v Praze nebo někde poblíž. Ale chalupu vám půjčit nemůžu. Ne teď.“
Následovalo ticho, které by se dalo krájet. Honza se zamračil a Tereza začala tiše plakat.
„Takže nám nevěříš,“ řekl Honza nakonec. „Nikdy jsi mi nevěřila.“
„To není pravda! Jen… mám strach. O tebe, o vás oba. Ta chalupa je stará a…“
„To je výmluva!“ skočil mi do řeči. „Kdyby tam chtěla jet ségra s rodinou, tak bys jim to dovolila!“
Zamrazilo mě. Moje dcera Klára byla vždycky ta rozumnější – měla dvě děti, stabilní práci i manželství. Ale nikdy by si o chalupu neřekla.
„To není fér,“ zašeptala jsem.
Honza popadl bundu a práskl dveřmi. Tereza se omluvila a odešla za ním.
Zůstala jsem sama v kuchyni a dívala se na starou fotku z chalupy – já, Honza a Klára u ohně, smáli jsme se a zpívali písničky. Slzy mi tekly po tváři.
Další dny byly plné napětí. Honza mi nebral telefon, Tereza mi psala jen krátké zprávy: „Jsme v pořádku.“ Klára mi volala a snažila se mě uklidnit: „Mami, udělala jsi správně. Honza musí pochopit, že všechno nejde hned.“ Ale já si nebyla jistá.
Jednoho večera přišla sms: „Můžeme přijít? Potřebujeme si promluvit.“ Srdce mi poskočilo.
Seděli jsme u stolu a Honza vypadal unaveněji než kdy dřív.
„Mami… promiň,“ začal tiše. „Byl jsem naštvaný. Ale už jsme si našli malý byt v Hostivaři. Pomohla jsi nám hodně… Já jen… Chtěl jsem dokázat, že to zvládnu.“
Vzala jsem ho za ruku: „Já vím, Honzíku. A věřím ti. Jen mám někdy strach…“
Tereza se usmála: „Děkujeme za všechno.“
Když odešli, seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela: Udělala jsem správně? Nebo jsem synovi vzala šanci vyrůst? Co byste udělali vy na mém místě?