Manžel mi tvrdil, že si nevěru vymýšlím. Pak jsem se jedno odpoledne vrátila domů dřív

Na věšáku v naší předsíni visel cizí dámský kabát a pod ním stály mokré kotníkové boty. Zůstala jsem s klíčem v ruce stát na rohožce. Z ložnice se ozvalo tlumené zasmání. Ten zvuk mě zabolel víc než všechna Petrova pozdní přicházení za poslední dva měsíce.

Ještě ráno mi přitom vtiskl pusu do vlasů a připomněl, ať cestou z práce koupím mléko.

Byli jsme spolu devatenáct let. Měli jsme šestnáctiletou Terezu, byt na hypotéku a starou pračku, do které se muselo občas bouchnout. Já pracovala v účtárně, Petr dělal technika. Nepřipadali jsme mi jako šťastný pár z reklamy, ale věřila jsem, že jsme na stejné straně.

První podezření přišlo v lednu. Petr začal odnášet telefon i do koupelny. Večer ležel zády ke mně a psal tak dlouho, až jsem usnula. Když jsem se zeptala komu, odpověděl pokaždé stejně.

„Práce, Jano. Někdo z nás ji dělat musí.“

Přitom jsem ten měsíc vzala sobotní brigádu při inventuře, abychom mohli Tereze zaplatit lyžařský kurz. Ale nechtěla jsem se hádat. Pořád jsem si říkala, že je unavený.

Pak mě u schránek zastavila sousedka Alena. Držela tašku s rohlíky a nemohla se mi podívat do očí.

„Já se do toho nechci plést. Jen… ta paní, co k vám chodí. Myslela jsem, že o ní víš.“

Udělalo se mi horko.

„Jaká paní?“

Popsala mi světlé vlasy, zelený kabát a dobu kolem druhé odpoledne. Dvakrát ji viděla odcházet, když jsem byla v práci a Tereza ve škole.

Doma jsem čekala, až dcera zavře dveře svého pokoje. Petr seděl u televize s miskou oříšků.

„Vodíš sem někoho?“ zeptala jsem se.

Ani se na mě hned nepodíval.

„Prosím tě, nezačínej.“

Když jsem zmínila Alenu, prudce položil misku na stůl.

„Ta ženská nemá co dělat. A ty jí na to skočíš? Tohle si o mně myslíš?“

Nakonec jsem se omlouvala já. Za podezírání, za tón hlasu, za to, že jsem prý poslední dobou nesnesitelná. Ještě jsem mu udělala čaj. To mě dneska bolí přiznat, ale udělala.

Další tři týdny jsem se snažila být lepší manželka. Uvařila jsem jeho oblíbenou svíčkovou, přestala se vyptávat a navrhla společný víkend. Řekl, že rozhazovat teď opravdu nemůžeme.

Ve čtvrtek nám v práci vypadl systém a vedoucí nás po obědě pustila domů. Cestou jsem koupila mléko, chleba a Petrovy oblíbené oplatky. V tramvaji jsem si představovala, že si konečně v klidu sedneme ke kávě.

A pak ten kabát.

Tašku jsem položila na zem. Mléko se převrátilo na chleba, ale nevšimla jsem si toho hned. Došla jsem ke dveřím ložnice a stiskla kliku.

Petr ležel v naší posteli s Lenkou z jeho práce. Znala jsem ji. V létě u nás seděla na balkoně, jedla můj rybízový koláč a říkala mi, jak máme hezký domov.

Teď si přitahovala peřinu k hrudi.

„Jano, počkej,“ vyhrkl Petr a natáhl se pro kalhoty.

Zírala jsem na polštář pod její hlavou. Povlak jsem měnila v neděli.

„Na co mám čekat?“

Lenka se zvedla a začala sbírat oblečení. Dívala se do země. Ustoupila jsem ze dveří, aby mohla projít. V předsíni jí spadly klíče. Nikdo se pro ně nesehnul.

Když odešla, Petr zavřel dveře a opřel se o ně.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se.

„Na tom teď nezáleží.“

„Mně ano.“

Promnul si obličej. „Od listopadu. Ano, spím s ní. Ale já už tady dlouho nejsem šťastný.“

Čekala jsem omluvu. Místo ní přišlo tohle.

„Tak proč jsi mi tvrdil, že jsem blázen?“

„To jsem neřekl.“

„Nemusel jsi použít přesně to slovo.“

Začal mluvit o tom, že jsme se odcizili, že doma řešíme jen peníze a Terezu. Slyšela jsem každé slovo. Přesto jsem pořád sledovala jeho holou nohu vedle našich společných přezůvek.

„Mohl jsi mi říct, že jsi nešťastný. Nemusel jsi ji přivést sem.“

Petr sklopil oči.

„Sbal si věci,“ řekla jsem. „Chci, abys dneska odešel.“

„Ten byt je taky můj.“

„Já vím. Hypotéku a všechno ostatní vyřešíme. Ale dneska tady s tebou být nedokážu. Radši ponesu rozvod než další život ve lži.“

Dlouho mlčel. Pak vytáhl ze skříně sportovní tašku a zavolal bratrovi, jestli u něj může přespat.

Když za ním zaklaply dveře, rozbrečela jsem se nad rozmáčeným chlebem. Bála jsem se splátek, Tereziných otázek i noci v prázdné posteli. Přesto jsem mu nezavolala, aby se vrátil.

Dodnes přemýšlím, proč jsem potřebovala vidět cizí boty, abych uvěřila sama sobě. Dá se vůbec zachraňovat manželství, ve kterém už člověk pochybuje i o tom, co má před očima?