Přítel po mně chtěl polovinu každého účtu. Rodiče tvrdili, že si mě neváží, ale já nakonec odmítla představy obou stran

Na displeji telefonu mi svítila žádost o zaplacení šesti set čtyřiceti korun. Seděla jsem ještě v kabátě na posteli a vedle mě ležela narozeninová kytice. Petr do zprávy napsal: „Večeře a půlka kytek. Ať to máme srovnané.“ Nejdřív jsem si myslela, že žertuje.

Bylo mi čtyřiatřicet, pracovala jsem jako účetní v malé firmě v Pardubicích a po zaplacení nájmu mi z výplaty nezbývalo nic závratného. Nepotřebovala jsem zachránce. Jen jsem po třech letech samoty chtěla někoho, s kým nebude všechno tak těžké.

Petra jsem poznala na narozeninách kamarádky Lenky. Byl pozorný, pamatoval si, že nesnáším přetopené místnosti, a při druhém setkání mi přinesl knížku z antikvariátu, o které jsem se zmínila jen mimochodem.

U prvního společného oběda rovnou řekl, že věří v rovnocennost.

„Žádné vydržování. Půl na půl, a nikdo nikomu nic nedluží.“

Souhlasila jsem. Vlastně se mi ulevilo. Po bývalém příteli, který mi ještě půl roku po rozchodu připomínal zaplacenou dovolenou, to znělo bezpečně.

Jenže brzy jsem zjistila, že Petr tím nemyslí přibližnou rovnováhu. Myslel přesnou polovinu. Vždycky.

V restauraci jsem si dala polévku a vodu, protože mě před výplatou překvapil nedoplatek za elektřinu. On steak a dvě piva. Když přišel účet, rozdělil ho dvěma.

„Já měla jen tu polévku,“ upozornila jsem ho potichu.

Zvedl oči od telefonu.

„Tak jsme snad řekli půl na půl, ne? Nebudeme přece počítat každé sousto.“

Zaplatila jsem. Nechtěla jsem dělat scénu před servírkou. A pak jsem se na sebe celou cestu domů zlobila.

Máma si mé nálady všimla při nedělním obědě. Stačilo říct pár vět a odložila vidličku.

„Chlap, který tě nechá platit na začátku, si tě neváží. Tvůj táta mě nepustil k účtu ani jednou.“

Táta spokojeně přikývl. Málem jsem připomněla, kolikrát jsem mámu slyšela prosit ho o peníze na zimní boty, když s námi byla doma. Jenže jsem tam seděla zase jako malá holka a místo odporu cítila stud.

„Nemusí mě přece živit,“ řekla jsem.

„Tak ho omlouvej,“ povzdechla si máma.

Od té chvíle jsem se přistihovala, že každé naše setkání hodnotím jejíma očima. Koupil lístky do kina? Pošle mi číslo účtu? Jsem lakomá já, nebo on?

Petr přitom uměl být laskavý. Když jsem měla horečku, přivezl mi léky a seděl u mě, dokud jsem neusnula. O to víc mě mátlo, když druhý den přidal účtenku z lékárny do našeho společného přehledu výdajů.

Jednou jsme nakupovali na víkend u mě. U pokladny oddělil svoje drahé kafe, protože ho nepiju. To mi přišlo rozumné. Doma ale spočítal polovinu zbytku nákupu včetně masa na obědy, které si chtěl odvézt do práce.

„A co ten koláč, co jsem včera pekla? Nebo že vždycky vařím a potom uklízím?“ vyhrkla jsem.

Zarazil se.

„Tak mi taky vystav účet.“

Řekl to podrážděně, možná obranně. Mě ale zabolelo, jak snadno to ze sebe dostal.

Později mi vyprávěl o bývalé partnerce, za kterou splácel půjčku. Ještě pořád posílal každý měsíc několik tisíc bance. Najednou mi jeho opatrnost dávala větší smysl.

„Už nechci být za blbce,“ řekl a mnul mezi prsty roh utěrky.

Sedla jsem si vedle něj.

„To nechci ani já. Ale já nejsem ona.“

Přikývl. Na chvíli jsem věřila, že jsme se konečně slyšeli.

O dva týdny později přišly moje narozeniny. Petr vybral restauraci, přinesl kytici a celý večer byl milý. Když sáhl po účtu, poděkovala jsem mu za pozvání. Usmál se. Nic neopravil.

A potom přišla ta žádost v telefonu.

Zavolala jsem mu. Hlas se mi třásl, což mě štvalo skoro stejně jako ty peníze.

„Já bych si vlastní narozeninovou kytku nekoupila, Petře.“

„Myslel jsem, že jsme moderní lidi.“

„To s tím přece nesouvisí.“

Navrhla jsem, abychom každý platili svoje objednávky, společné věci řešili podle možností a dárky nechali dárky. On v tom slyšel změnu pravidel v můj prospěch. Já v jeho odpovědích slyšela, že mi nevěří.

Rozešla jsem se s ním následující sobotu. Brečela jsem přitom. Ne proto, že by byl zlý. Jen jsem vedle něj pořád dokazovala, že ho nechci využít.

Máma řekla: „Konečně sis uvědomila, že muž má ženskou zajistit.“

Tentokrát jsem ji zastavila.

„Ne, mami. Chci se o sebe umět postarat. A ve vztahu se umět postarat jeden o druhého.“

Pořád nevím, jak má vypadat dokonale spravedlivý účet. Ale opravdu se dá férovost poznat podle toho, že na konci nikdo nedluží ani korunu?