Tchyně měla klíče od našeho bytu i poslední slovo v manželství. Když jí manžel poslal naše úspory, sbalila jsem si kufr

Na společném účtu chybělo šedesát tisíc a z předsíně se ozývala tchyně, která mi právě přerovnávala boty. Seděla jsem na zavřeném záchodě, telefon sevřený v ruce, a třikrát kontrolovala jméno příjemce. Věra. Peníze na kauci a stěhování odešly jeho matce.

Bylo mi devětadvacet. S Petrem jsme byli svoji osmnáct měsíců a bydleli v jejím druhém bytě v Pardubicích. Platili jsme osm tisíc plus energie. Na začátku mi to připadalo jako pomoc, díky které se konečně postavíme na vlastní nohy.

Jenže k levnému nájmu patřily její klíče.

Přicházela bez ohlášení. Jednou s vývarem, podruhé zkontrolovat radiátory. Když jsem se vracela z práce, nacházela jsem jinak poskládané ručníky a vyhozené jídlo, které podle ní už nebylo dobré. Petr tomu říkal péče.

„Má tě ráda, jen je taková,“ opakoval.

Mně ale neříkala, že mě má ráda. Říkala, že Petr nesnáší připálenou cibuli. Že košile věším špatně. Že ona zvládala domácnost i dvě směny a nepotřebovala k tomu tolik odpočinku.

Pracovala jsem jako účetní v malé firmě. Po večerech jsem ještě účtovala živnostníkům. Petr dělal ve skladu a bral přesčasy. Dva roky jsme odkládali každou tisícovku. Dovolenou jsme vynechali, nové boty jsem kupovala až ve slevě. Na účtu bylo osmdesát šest tisíc.

Tedy ještě včera.

Vyšla jsem z koupelny. Věra držela moje zimní boty za tkaničky.

„Tyhle už bys měla vyhodit. Dělají ostudu.“

„Proč máš naše peníze?“

Boty položila. Nijak překvapeně nevypadala.

„Petr ti to neřekl? Potřebuju předělat koupelnu. Už jsem zaplatila zálohu řemeslníkovi.“

Petr stál v kuchyni u rychlovarné konvice. Ani se neotočil.

„Chtěl jsem ti to vysvětlit večer.“

„To byly peníze na naše bydlení.“

„Vždyť bydlíte,“ vložila se do toho Věra. „A díky komu? Za tyhle peníze vám dneska nikdo byt nedá.“

Čekala jsem, že Petr aspoň řekne, ať nás nechá promluvit o samotě. Místo toho jí nalil čaj.

To mě dorazilo víc než ta částka.

„Pojď se mnou vedle,“ požádala jsem ho.

V ložnici jsem zavřela dveře. Třásly se mi ruce, tak jsem je schovala pod stehna.

„Minulý týden jsme byli na prohlídce. Říkal jsi, že zavoláš majiteli.“

„Bylo to drahý.“

„Počítali jsme to spolu.“

Promnul si obličej.

„Máma teď nemá tolik peněz. Vychovala mě sama, chápeš?“

Chápala jsem to. Poslouchala jsem to při každém odmítnutém nedělním obědě, každých Vánocích, které jsem chtěla strávit taky s našimi. Jen nějak nezbývalo místo na to, co potřebujeme my dva.

Věra otevřela dveře bez zaklepání.

„Kvůli mně se hádat nemusíte. Já jsem v jeho životě byla první a něco jsme spolu prožili.“

Podívala jsem se na Petra.

„Řekni jí něco.“

Dlouho mlčel. Pak se obrátil ke mně.

„Nemusela bys na ni tak vyjíždět.“

Večer jsem si sedla s notebookem ke stolu. Našla jsem garsonku na opačném konci města. Malou, bez trouby, s oknem do dvora. Spočítala jsem nájem, zálohy i autobus do práce. Sama bych to zvládla těsně. Jako fakt těsně.

Petr se postavil za mě.

„Ty to myslíš vážně?“

„Chci, abychom bydleli sami. A chci, abys o našich penězích nerozhodoval beze mě.“

„Takže si mám vybrat mezi tebou a mámou?“

„Ne. Máš se mnou rozhodovat o našem manželství.“

Odsunul židli tak prudce, až narazila do linky. Řekl, že ho vydírám, a odešel k ní na večeři. Já mezitím napsala kvůli prohlídce.

Za devět dní jsem stála v předsíni se dvěma kufry. Na kauci mi půjčila sestra Lenka. Styděla jsem se, když jsem ji o to prosila. Nevyptávala se. Jen chtěla vědět, kdy má přijet autem.

Petr mi seděl na kufru, abych ho nemohla odnést.

„Vždyť jsme se ani pořádně nepokusili to spravit.“

„Já tě o to prosím rok.“

Poprvé plakal. Chtěla jsem si k němu kleknout a obejmout ho. Pořád jsem ho milovala. To na tom bylo snad nejhorší.

„Pojď se mnou,“ řekla jsem.

Podíval se k telefonu. Volala mu máma.

Nezvedl ho hned. Ale z kufru vstal.

Teď bydlím třetí týden sama. Petr píše, že mu chybím. O společném bydlení nemluví. Věra mi poslala zprávu, že jsem ho zničila. Peníze zatím nevrátila.

Večer někdy brečím u malé plotýnky. Ráno si ale najdu všechno tam, kam jsem to položila.

Pořád přemýšlím, jestli jsem měla ještě vydržet. Jen nevím, jak dlouho může člověk čekat, až se ho vlastní manžel konečně zastane.