Po babičce zůstal panelákový byt v Praze. A s ním i něco mnohem horšího: naše rodina se rozpadla před očima

„Jestli si fakt myslíš, že po tom všem dostaneme každý stejně, tak jsi se zbláznila.“

Tohle vyštěkla moje sestra Radka na druhou sestru Simonu ještě dřív, než jsme dopili kafe po pohřbu. Seděli jsme v babiččině bytě na Proseku, v tom starém 2+1 v paneláku, kde celý dětství voněly kynuté buchty a kde se teď vzduch ani nehýbal. Na stole ležely parte, vedle nich talíř s věnečky z cukrárny, do kterých nikdo nesáhl. A mezi námi viselo něco hnusného, co už nešlo vzít zpátky.

Simona si založila ruce na prsou a jen se na ni dívala.

„Mně to slibovala. Několikrát. A ty to moc dobře víš.“

Radka se hořce zasmála.

„Slibovala. Jasně. Ústně, že jo? To se teď hodí.“

Já tam seděl mezi nimi a měl chuť vstát a odejít. Jenže to nešlo. Byl jsem jejich bratr, jediný syn, a nějak automaticky se čekalo, že budu ten klidnej. Ten, co nebude hysterčit. Ten, co to vybalancuje. Jenže já měl v kapse složenku na hypotéku, dva měsíce po splatnosti za školku pro malýho a účet, na kterém zbylo necelých osm set korun. Neutralita se drží líp, když člověka netlačí dluhy.

Babička Milada byla pryč teprve tři dny a my už jsme se hádali o její byt.

A nejhorší bylo, že obě měly kus pravdy.

Radka byla nejstarší. Vždycky všechno řešila přes pravidla. Přes papíry. Přes to, co je správně a co už ne. Měla pocit, že když bude všechno přesně podle zákona a závěti, nikdo nikomu nemůže nic vyčítat. Babička po sobě nechala závěť starou asi deset let. Bylo v ní napsáno, že majetek se rozdělí rovným dílem mezi vnoučata, tedy mezi nás tři. Žádné kudrlinky, žádné podmínky.

Jenže Simona poslední čtyři roky s babičkou jezdila po doktorech, tahala nákupy, řešila léky, volala sanitku, když babička spadla v koupelně. Sedávala s ní hodiny v čekárnách na Bulovce a poslouchala pořád stejné historky, které už nikdo jiný neměl trpělivost poslouchat. Já přijel jednou za dva týdny, někdy ani to ne. Radka posílala peníze a tvrdila, že pomáhá aspoň takhle. Ale reálně tam byla hlavně Simona.

„Kde jste byly, když jsem s ní seděla do dvou do rána na interně?“ vyjela. „Kde jste byly, když přestávala poznávat, co bere za prášky? Kde jste byly, když mi brečela do telefonu, že nechce být sama?“

Radka zrudla.

„A to ti dává právo vzít si byt za sedm milionů? Jako odměnu?“

„Nevzít si. Ona chtěla, abych ho měla já.“

„Tak proč to nepřepsala?“

To bylo přesně ono. Proč to nepřepsala?

Simona zmlkla. Chvíli jen mačkala kapesník mezi prsty. Pak tiše řekla:

„Protože se bála, že se naštvete.“

V ten moment jsem ucítil, jak se něco láme. Ne kvůli bytu. Kvůli tomu, že jsme najednou všichni slyšeli, co si babička možná opravdu myslela o vlastní rodině.

Další týdny byly ještě horší. Právník, odhad ceny bytu, telefonáty, co začínaly slušně a končily řevem. Radka chtěla prodat byt a rozdělit peníze. Simona v něm chtěla zůstat, ale neměla nás jak vyplatit. Já jsem navenek říkal, že hlavně nechci válku. Uvnitř jsem ale počítal, kolik by mi vyřešil můj třetinový podíl.

Jednou večer mi Simona zavolala.

„Ty se taky přikloníš k ní, viď?“

„Nechci se k nikomu přiklánět.“

„Tohle neříkej. To říkáš jen proto, že čekáš na prachy.“

Ta věta mě trefila víc, než bych čekal, protože byla napůl pravda.

„A ty je nechceš?“ vyjel jsem. „Ty ten byt nechceš? Nebo si fakt myslíš, že péče o babičku z tebe dělá jedinou dědičku?“

Dlouho mlčela. Slyšel jsem jen její dech.

„Víš, co je nejhorší?“ řekla pak. „Že já ten byt nechci kvůli penězům. Já jen nechci, aby po ní nezůstalo nic. Aby se její domov prodal cizím lidem, co vytrhají umakart a dají tam šedou vinylovou podlahu.“

Tohle byla přesně Simona. Chaotická, přecitlivělá, ale v některých věcech až bolestně opravdová.

Jenže opravdovost nezaplatí dluhy. A city se nedají zapsat do katastru.

Když jsme se sešli naposledy u notáře, už jsme nebyli sourozenci, aspoň ne normálně. Byli jsme tři lidi, co si vedli vlastní účetnictví křivd. Radka vytáhla přehled plateb, co babičce roky posílala. Simona zas seznam návštěv u lékařů a účtenky z lékárny. Já tam seděl jako idiot a najednou jsem měl pocit, že jsme babičku rozpitvali na faktury, hodiny a paragrafy.

Pak to prasklo úplně.

Radka obvinila Simonu, že babičku zmanipulovala. Že ji izolovala. Že jí podsouvala věty o tom, kdo se stará a kdo ne. Simona vstala tak prudce, až převrhla židli.

„Zmanipulovala? Ty ses tu ukázala jednou za měsíc s kytkou z benzínky a teď budeš mluvit o manipulaci?“

„Aspoň jsem z ní nedělala bankomat s bytem!“

Já jsem na ně zařval, ať přestanou. Fakt zařval. V životě jsem to neudělal. Notářka jen seděla a koukala do stolu.

Nakonec se byt prodal. Simona neměla na vyplacení podílů a Radka neustoupila ani o krok. Peníze přišly na účet rychleji, než jsem čekal. Zaplatil jsem dluhy, srovnal školku, na chvíli se mi ulevilo.

Jenže od té doby jsme spolu skoro nemluvili.

Simona mi napsala jen jednou. „Tak už máš svůj díl. Stálo ti to za to?“ Odpověď jsem psal snad hodinu a pak ji stejně smazal.

A od Radky slýchám pořád to samé, že to bylo spravedlivé. Možná bylo. Jen nevím, proč spravedlnost někdy chutná tak hořce.

Babiččin byt už je dávno přestavěný. Když jedu kolem toho paneláku, nedívám se nahoru. Stejně bych tam už nic svého neviděl.

Řekněte mi upřímně — má mít větší právo ten, kdo se staral, nebo se má dědictví dělit striktně podle papírů?
A dá se ještě mluvit o rodině, když si nakonec všichni spočítají, kdo se komu vyplatil?