Moje dcera má nové boty a mobily – tvrdí, že jsou ode mě. Rozhodl jsem se ji sledovat a zjistil pravdu, která mě zasáhla víc, než jsem čekal.

„Kde jsi vzala ty nové Nike boty, Kláro?“ zeptal jsem se jí, když jsem ji viděl odcházet do školy. Zastavila se ve dveřích, aniž by se na mě podívala. „Od tebe přece, tati. Říkala jsi, že když budu mít dobré známky, koupíš mi je.“ Její hlas zněl klidně, ale v očích jí probleskla nejistota. V tu chvíli jsem věděl, že lže. Nikdy bychom si takové boty nemohli dovolit. Pracuji jako skladník v supermarketu v Brně a po rozvodu s její matkou žijeme sami v malém bytě na sídlišti. Každou korunu obracím dvakrát.

Ale nebyly to jen boty. Klára měla najednou nový mobil, sluchátka, dokonce chytré hodinky. Všechno značkové. Když jsem se ptal, kde na to vzala peníze, vždycky měla nějakou výmluvu: „To je od mamky.“ Jenže její matka je na tom finančně stejně jako já. Něco tu nesedělo.

Začal jsem být nervózní. Co když si na to někde půjčuje? Co když ji někdo vydírá? Nebo – a ta myšlenka mě děsila nejvíc – co když dělá něco nebezpečného? V noci jsem nemohl spát. Připomnělo mi to vlastní mládí, kdy jsem kvůli partě dělal hlouposti a málem skončil ve vězení.

Jednoho dne jsem se rozhodl. Vzal jsem si volno v práci a čekal na Kláru před školou. Když vyšla ven, šla rychle pryč, aniž by si mě všimla. Držel jsem se v odstupu a sledoval ji přes rušné ulice Žabovřesk až k malému paneláku na okraji sídliště. Tam zazvonila a po chvíli ji pustili dovnitř.

Stál jsem venku a přemýšlel, co mám dělat. Po deseti minutách jsem se rozhodl vejít dovnitř. Vyjel jsem výtahem do třetího patra a slyšel smích za jedněmi dveřmi. Přitiskl jsem ucho ke dveřím a zaslechl Klářin hlas: „Děkuju moc za ty hodinky! Táta by mi je nikdy nekoupil.“

Srdce mi bušilo až v krku. Zaklepal jsem. Dveře otevřela starší žena s krátkými šedými vlasy. Vedle ní stála Klára, bledá jako stěna.

„Tati… co tu děláš?“ vydechla.

„To bych se měl ptát já tebe,“ odpověděl jsem tiše.

Žena mě pozvala dál. Byt byl útulný, plný květin a starých fotek. Ukázalo se, že ta žena je paní Novotná, bývalá sousedka z našeho starého domu. Když jsme se po rozvodu stěhovali, Klára ji často navštěvovala – prý jí připomínala babičku, kterou nikdy nepoznala.

„Klárka je moc hodná holka,“ řekla paní Novotná a pohladila ji po vlasech. „Pomáhá mi s nákupy, uklízí, povídáme si… A já jí občas něco koupím na oplátku.“

Seděl jsem tam jako opařený. Vzpomněl jsem si na své dětství – jak jsem utíkal z domova k sousedce paní Dvořákové, protože doma byl jen křik a hádky. Tam jsem poprvé cítil klid a bezpečí.

Klára seděla vedle mě a dívala se do země.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal jsem se tiše.

„Protože bys byl naštvaný,“ šeptla. „A já… já prostě chtěla mít něco hezkého. Ve škole se mi smáli kvůli starým botám… A paní Novotná je tak hodná…“

Cítil jsem směs vzteku, studu i lítosti. Ne na Kláru – ale na sebe. Že jsem jí nedokázal dát víc. Že jsem si nevšiml, jak moc jí chybí pocit bezpečí a přijetí.

Cestou domů jsme mlčeli. Večer jsme si sedli ke stolu a já jí řekl: „Kláro, promiň mi to. Vím, že to nemáme lehké… Ale příště mi všechno řekni. Nechci tě ztratit.“

Objala mě a poprvé po dlouhé době jsme oba plakali.

Od té doby chodíme k paní Novotné spolu. Pomáháme jí s nákupy i úklidem a ona nám vypráví příběhy ze svého života. Klára už nelže – a já se snažím být lepším tátou.

Někdy si říkám: Kolik dětí kolem nás hledá bezpečí jinde než doma? A kolik rodičů si toho vůbec všimne?