Jmenuji se Iva a před pěti lety jsem v Praze nečekaně porodila syna, kterého jsem přenechala svým rodičům. Myslela jsem, že na mateřství budu mít čas později, ale tragická nehoda mi otevřela oči a já pochopila, co znamená být matkou. Teď se snažím získat zpět synovu lásku a důvěru, ale cesta je plná bolesti, výčitek a nevyřčených slov.
Jmenuji se Ivana a nikdy nezapomenu na den, kdy mi sousedka před obchodem řekla, že moje babička už tři dny nejedla. Ten okamžik ve mně otevřel staré rány, vyvolal vlnu výčitek a donutil mě čelit pravdě o naší rodině. Toto je příběh o tom, jak jsem se mezi prací, rodinnými hádkami a vlastními strachy snažila zachránit to, co z naší rodiny zbylo.
Každý den bojuji s pocitem viny a únavy, protože se snažím vyhovět své matce, která je po odchodu do důchodu stále náročnější. Můj život se změnil v nekonečný kolotoč kompromisů, hádek a tichých slz. Tahle zpověď je pokusem najít odpověď na otázku, kde v tom všem vlastně jsem já.
