Jsem šedesátiletá vdova, která už tři roky nemá práci. Moje dcera Marika se mi vzdálila a letos mě ani nepozvala na své narozeniny. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu a jestli máme ještě šanci najít si k sobě cestu.
Jmenuji se Jitka a celý život jsem bojovala za to, abych mohla být sama sebou. I když mi je už přes šedesát, svět kolem mě se mě pořád snaží změnit. V tomhle příběhu vám ukážu, co to znamená žít podle vlastních pravidel, i když vás to stojí všechno.
Jmenuji se Ivana a celý život jsem bojovala s tlakem společnosti na vzhled. I když mi je padesát, díky plastickým operacím a nekonečným dietám vypadám o dvacet let mladší, ale uvnitř se cítím prázdná a ztracená. Můj příběh je o tom, jak jsem si musela přiznat, že skutečné štěstí a smíření s věkem nenajdu v zrcadle, ale sama v sobě.
Jmenuji se Lenka a poslední rok mého života se točí kolem péče o mou stárnoucí maminku. Každý den bojuji s pocitem viny, vyčerpáním a otázkou, kde je hranice mezi pomocí a vlastním životem. V tomto příběhu sdílím své nejhlubší obavy, rodinné konflikty i okamžiky, kdy jsem se cítila na dně.
Jmenuji se Marie a po smrti manžela jsem se přestěhovala k synovi do jeho domu v Říčanech. Místo klidného stáří jsem se ocitla v kolotoči domácích prací, hlídání vnoučat a neustálého napětí s nevěstou. Příběh o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi pomocí rodině a zachováním vlastní důstojnosti.
Sedím u kuchyňského stolu a poslouchám matčiny požadavky, zatímco v sobě dusím roky bolesti. Nikdy mi neřekla, že mě má ráda, a přesto teď očekává moji pomoc, jako by se nic nestalo. Přemýšlím, jestli je možné odpustit, když nikdy nepřišlo ani obyčejné promiň.
Jmenuji se Eliška a v padesáti osmi letech jsem se s manželem Františkem rozhodla změnit směr našeho života i budoucnost našich dětí. Rozhodnutí odkázat většinu našeho majetku na dobročinné účely rozvířilo v naší rodině bouři emocí, která odhalila skryté rány a nevyřčené pravdy. Tento příběh je o odvaze, bolesti i naději, že někdy je třeba ztratit, abychom mohli znovu najít sami sebe.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že jedno ráno najdu svou dceru Markétu plakat u mého okna. Je jí 38, je svobodná a právě mi přiznala, že touží po dítěti, i když nemá partnera. Tato chvíle nás obě postavila před otázky, na které jsme nebyly připravené, a otevřela staré rodinné rány i nové možnosti.
Jmenuji se Robert a právě jsem musel udělat rozhodnutí, které mi trhá srdce – umístit svou maminku do domova důchodců. Bojuji s pocitem viny, že jsem ji zradil, a zároveň se snažím pochopit, jestli jsem udělal to nejlepší pro ni i pro sebe. Sdílím svůj příběh, abych našel pochopení a radu od těch, kteří si prošli něčím podobným.
Jmenuji se Ludmila a po čtyřiceti letech manželství jsem se rozhodla odejít od svého muže. Už jsem nemohla dál snášet jeho lhostejnost a neochotu pomáhat v domácnosti. Teď stojím na prahu nové etapy života a přemýšlím, jestli jsem udělala správné rozhodnutí.
Jmenuji se Marie a dnes, po padesáti letech manželství, jsem si znovu oblékla své svatební šaty. Vzpomínky na naši lásku, na všechny krize, hádky i smíření, mě zaplavily s takovou silou, že jsem se rozplakala. Karel, můj muž, stál přede mnou a poprvé po letech nevěděl, co říct.
Minulý týden jsem musela přijmout svou maminku do našeho bytu, protože její vlastní domov už nebyl jejím. S Haroldem, mým nevlastním otcem, jsme vždycky drželi při sobě, ale teď se mezi námi začínají objevovat trhliny. Péče o něj je čím dál těžší a s příchodem maminky se všechno změnilo.
