Jmenuji se Linda a v padesáti jsem se rozhodla, že si zasloužím ještě něco víc než jen být babičkou a hospodyní. Když jsem oznámila rodině, že mám nového přítele a chci se vdát, narazila jsem na odpor, který jsem nečekala – hlavně od svého zetě. Tento příběh je o tom, jak těžké je v Česku začít znovu žít, když už vás všichni vidí jen jako služku a babičku.
Jmenuji se Štěpán a nikdy jsem si nemyslel, že budu stát před rozhodnutím, které mi převrátí život naruby. Když se v mém životě objevil malý Matěj, dítě mé partnerky z předchozího vztahu, musel jsem čelit nejen svým vlastním pochybnostem, ale i předsudkům okolí a vlastní rodiny. Tohle je příběh o bolesti, strachu a naději, když se člověk snaží najít své místo v cizím příběhu.
Jmenuji se Jana a celý život jsem věřila, že upřímnost je základ každého vztahu. Když jsem však odhalila tajemství, které mělo zůstat skryté, všechno se změnilo – nejen můj pohled na manželství, ale i na samu sebe. Teď stojím před otázkou, zda je vždy správné říkat pravdu, nebo zda někdy chráníme lásku právě mlčením.
Jmenuji se Klára a nikdy bych nevěřila, že se ocitnu v milostném trojúhelníku, který mi převrátí život naruby. Mezi dvěma muži, rodinnými očekáváními a vlastní nejistotou jsem hledala odpovědi v modlitbě a nakonec našla cestu k sobě i k Bohu. Tento příběh je o bolesti, odpuštění a odvaze následovat své srdce navzdory všemu.
Všechno začalo na tátových jednapadesátých narozeninách, kdy oznámil, že odchází od rodiny. Od té chvíle se můj život proměnil v chaos plný emocí, tajemství a rodinných konfliktů. Toto je příběh o tom, jak jsem ten rok prožila mezi nadějí a bolestí a snažila se pochopit, co to vlastně znamená být rodina.
Po sedmi letech manželství a narození našeho syna jsem se rozhodl pochopit, proč je moje žena tak vzdálená a unavená. Co začalo jako nevinný pokus o porozumění, odhalilo hluboké napětí a nevyřčené emoce v naší rodině. Toto je můj příběh o lásce, selhání a hledání ztraceného spojení.
Jmenuji se Ivana a roky jsem nesla tíhu celé rodiny na svých bedrech, zatímco můj manžel Petr si myslel, že stačí být jen fyzicky přítomen. Jednoho dne mě na Václavském náměstí veřejně oslovil pouliční hudebník a přiměl Petra, aby převzal část odpovědnosti. Tento okamžik spustil lavinu změn v našem domě i v mém nitru.
Jmenuji se Marie a myslela jsem si, že když se přestěhuji k synovi Petrovi a snaše Lence, znovu najdu rodinné teplo. Místo toho se však cítím jako vetřelec ve vlastním životě, kde už nemám právo rozhodovat ani o maličkostech. Každý den bojuji s pocitem, že jsem jen hostem v domě, na který jsem přispěla, a přemýšlím, jestli ještě někdy najdu skutečný domov.
Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy mi zavolali z nemocnice, že Jana bojuje o život. V zoufalství a strachu jsem se obrátil k modlitbě, i když jsem v ni už dlouho nevěřil. Právě víra a podpora rodiny mi pomohly projít nejtěžšími hodinami mého života.
Jmenuji se Mariana a třicet pět let jsem žila jako Martin, abych mohla vychovat svou dceru Lídu v paneláku na pražském sídlišti. Každý den jsem bojovala se strachem, že mě někdo odhalí, a s bolestí, že nemohu být sama sebou. Dnes, když už je Lída dospělá, přemýšlím, jestli jsem jí dala víc, nebo jí vlastně něco vzala.
V den, kdy můj mladší bratr Matěj oznámil, že se v osmnácti letech chce oženit, jsem si myslela, že naše rodina zvládne všechno. Ale místo radosti přišlo rozdělení, hádky o peníze a dědictví, a nakonec bolestné uvědomění, že někdy ani láska nestačí. Teď stojím před troskami naší kdysi soudržné rodiny a přemýšlím, jestli jsme někde mohli udělat něco jinak.
Jsem Marie a už několik měsíců mě trápí, jak moje snacha Lucie vychovává mé vnoučata. Cítím se bezmocná, protože mám pocit, že děti potřebují víc řádu a lásky, než jim Lucie dává, ale zároveň nechci rozbít naši rodinu. V tomto příběhu popisuji své zoufalství, vnitřní boj i pokusy najít cestu, jak situaci řešit.
