Jmenuji se Jaroslav a nikdy bych nevěřil, že obyčejná procházka po práci mi převrátí život naruby. V kanceláři jsem se cítil osaměle, doma s manželkou Lenkou jsme si byli čím dál vzdálenější. Když mě nová kolegyně Veronika pozvala na procházku, netušil jsem, že mi otevře oči nejen k druhým lidem, ale hlavně k sobě samému.
Jedné noci jsme s přáteli vytáhli vanu na ulici a rozpoutali nezapomenutelnou párty, která změnila nejen náš pohled na zábavu, ale i vztahy mezi námi. Všechno začalo jako nevinný vtípek, ale skončilo to hádkami, slzami a nečekaným odhalením. Teď přemýšlím, jestli jsme tu hranici překročili, nebo jsme ji teprve objevili.
Byla to obyčejná sobota, kdy se naše parta sešla na zahradě u grilu. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ten den se všechno změní – kvůli Janě a jejímu novému přesvědčení. Dodnes přemýšlím, jestli jsme si opravdu rozuměli, nebo jsme si jen hráli na přátele.
Po letech rušného rodinného života jsem zůstala sama. Děti mají své rodiny a já se musím naučit žít s prázdnotou, kterou po sobě zanechaly. Překvapivé přátelství se sousedkou Janou mi ale ukázalo, že i na stará kolena může přijít nový začátek.
Dnes jsem v Kauflandu narazila na svou dávnou kamarádku Lenku, se kterou jsme si kdysi byly blízké jako sestry. Posledního půl roku se mi vyhýbala a na mé zprávy odpovídala jen stručně, že nemá čas. To dnešní setkání mě donutilo přemýšlet, jestli přátelství může přežít, když se jeden z nás začne točit jen kolem sebe.
Všechno začalo jedním nešťastným obědem v kavárně, kde jsme s Petrem oznámili našim rodičům, že se chceme vzít. Naše mámy se okamžitě spřátelily a začaly plánovat svatbu za nás, což vedlo k sérii konfliktů, hádek a slz. Nakonec jsem musela najít odvahu postavit se vlastní rodině a rozhodnout se, co je pro mě opravdu důležité.
