Jmenuji se Marie a v sedmdesáti letech jsem věřila, že dobrota se vždy vrátí. Otevřela jsem dveře svého domu dvěma neznámým lidem, kteří mě připravili o všechno, co jsem měla. Tato zkušenost mě zlomila, ale také naučila rozlišovat mezi důvěrou a naivitou.
Jmenuji se Věra a ve svých dvaašedesáti letech žiji sama v domě, který jsem si celý život budovala. Po zradě manžela a rozvodu jsem se musela postavit na vlastní nohy, ale teď čelím nové hrozbě – vlastní rodině, která čeká na mou smrt, aby získala můj dům. Rozhodla jsem se však, že jim to nedám zadarmo.
Jednoho deštivého odpoledne jsem konečně našla odvahu říct paní Marii, že už nemůžu být její holka pro všechno. Roky jsem jí pomáhala, zatímco její dcera Lenka z Prahy přijížděla jen zřídka. Tohle je příběh o hranicích, vině a tiché bitvě každé ženy, která se snaží být dobrou sousedkou, dcerou i matkou zároveň.
Jsem Marie, matka tří dětí, která celý život obětovala rodině. Dnes sedím v prázdném bytě a přemýšlím, kde se stala chyba, že mě vlastní děti potřebují už jen na svátky. Příběh o zklamání, osamělosti a touze po skutečném rodinném poutu.
Od chvíle, kdy mě máma postavila před zrcadlo a řekla mi, že bych se měla víc snažit, začal můj boj se sebevědomím. Prošla jsem bolestivými hádkami, osamělostí i nepochopením, ale nakonec jsem pochopila, že skutečná krása není o vzhledu. Můj příběh je o hledání lásky, uznání a odvahy být sama sebou v zemi, kde se tolik dává na to, co je vidět navenek.
V den svých pětapadesátých narozenin jsem dostala od manžela tulipány a láhev vína, ale jeho srdce už bylo jinde. Když jsem ho později zahlédla s jinou ženou v obchodním centru, můj svět se zhroutil. Teď stojím před otázkou, zda lze po tolika letech společného života znovu najít smysl a důvěru.
Jmenuji se Alena a každý rok jsem na manželovy narozeniny čelila invazi jeho rodiny, zatímco moje vlastní touhy a potřeby byly přehlíženy. Letos jsem se rozhodla změnit pravidla hry, ale následky byly mnohem tvrdší, než jsem čekala. V příběhu plném napětí, rodinných konfliktů a ztracené radosti se ptám: kde končí tradice a začíná sebeúcta?
Jmenuji se Milena a je mi sedmdesát. Celý život jsem obětovala své dceři a rodině, ale teď, když jsem stará a sama, cítím se jako přítěž. Skrze bolestné rozhovory a každodenní boj s osamělostí hledám odpověď na otázku, jestli krev opravdu znamená lásku – a jestli rodinu někdy může nahradit nečekané přátelství.
Jmenuji se Lucie Novotná a můj život se změnil v okamžiku, kdy jsem se rozhodla stát matkou navzdory všem překážkám. Investovala jsem všechny své úspory, abych si splnila sen o druhém dítěti, a musela jsem čelit nejen finančním problémům, ale i nepochopení rodiny a společnosti. Tento příběh je o odvaze, bolesti i naději, která mě provázela na cestě za mateřstvím.
Jmenuji se Hana a právě mi bude šestnáct. Po smrti maminky žiju jen s tátou, který je o generaci starší, a s nevlastní sestrou Radkou. Každý den bojuji o to, aby mě někdo slyšel, abych mohla být sama sebou, ale v našem domě je můj hlas jen ozvěnou v prázdnu.
Jmenuji se Božena a v sedmdesáti letech se cítím být sama, odstrčená a jako přítěž pro svou jedinou dceru. V tomto příběhu popisuji své každodenní boje s osamělostí, vnitřními pochybnostmi a touhou po blízkosti rodiny. Sdílím své myšlenky, vzpomínky i bolestné rozhovory, které mě přivedly až sem – k otázce, zda má člověk právo chtít být milován, i když už není mladý.
Jmenuji se Jana a celý život jsem bojovala s pocitem, že musím svého syna chránit před vším zlým. Když jsem se po škole ocitla bez práce a s malým dítětem, rodiče mě přesvědčili, že mám zůstat doma. Teď, když je Honzovi osmnáct, stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života – pustit ho konečně do světa.
