Moje příběh začíná v momentě, kdy jsem pochopila, že v cizím domě nikdy nebudu doma. Bojovala jsem za svůj hlas a respekt, ale když se rozhodli vzít hypotéku beze mě, věděla jsem, že musím odejít. Tahle bolestná volba mě zlomila, ale zároveň mi dala novou sílu.
Od malička jsem žila ve stínu svého mladšího bratra, kterému rodiče věnovali veškerou pozornost kvůli jeho nemoci. Po maturitě jsem odešla z domova, ale máma mi to nikdy neodpustila a její výčitky mě pronásledují dodnes. Stále se ptám, kde končí láska a začíná oběť, a jestli jsem vůbec měla právo odejít.
Po letech napětí a hádek s mojí tchyní jsme s manželem Petrem udělali zásadní krok – opustili jsme její byt v paneláku na pražském sídlišti. Vyprávím, jak těžké bylo překonat rodinné konflikty, najít odvahu odejít a znovu vybudovat naši vlastní rodinu. Sdílím všechny emoce, slzy i naději, které nás provázely na cestě k novému životu.
Stála jsem na nádraží v Plzni, v ruce těžký kufr a v srdci ještě těžší pocit viny, že opouštím maminku. V příběhu popisuji, jak jsem se vyrovnávala s výčitkami svědomí, hledala útěchu v modlitbě a postupně nacházela sílu odpustit sobě i mámě. Sdílím své nejhlubší obavy, rodinné konflikty i to, jak mi víra pomohla najít nový smysl života.
Po letech napětí a hádek s mojí tchyní jsme s manželem Petrem konečně našli odvahu odejít z jejího bytu. Vyprávím, jak těžké bylo opustit známé prostředí, ale i jaký klid a svobodu nám to přineslo. Sdílím naše rodinné konflikty, vnitřní boje i to, jak jsme se znovu naučili být spolu šťastní.
V padesáti pěti letech jsem se rozhodla opustit manžela, děti i vnoučata a začít nový život. Rodina mě odsoudila, vyhrožovala mi, že mě zavrhne, ale já jsem už nemohla dál žít jen pro ostatní. Dnes se ptám sama sebe, jestli jsem byla sobecká, nebo jestli mám konečně právo žít i pro sebe.
