Jmenuji se Nora a pracuji jako servírka v malé kavárně v centru Brna. Jednoho deštivého odpoledne jsem obsluhovala staršího pána, který mi po obyčejné objednávce nechal neuvěřitelně štědré spropitné. Tento zážitek mi převrátil život naruby a donutil mě přemýšlet o hodnotě laskavosti a lidské solidarity.
Můj život se rozpadl v okamžiku, kdy jsem slyšela, jak se rodiče hádají o rozvodu. V zoufalství jsem hledala odpovědi a útěchu v modlitbě, i když jsem dlouho nevěřila, že by mi Bůh mohl pomoci. Nakonec jsem díky víře našla sílu odpustit a znovu věřit v lepší zítřky.
Jmenuji se Ondřej a byl jsem obyčejný kluk z Brna, kterému život připravil těžkou zkoušku. Můj největší sen byl, aby žádné dítě v nemocnici nebylo samo a mělo co číst. I když jsem svůj boj s nemocí prohrál, můj sen žije dál díky těm, kteří mi věřili.
Jednoho deštivého večera jsem stála před domem, kde jsem prožila deset let života, a v ruce svírala jen igelitku s pár věcmi. Po smrti mého muže mě jeho vlastní děti bez milosti vyhodily na ulici. Přesto jsem v sobě našla sílu začít znovu a objevit, že i po třicítce může život nabídnout nečekané možnosti a nové přátele.
Ležím na posteli v malém bytě, děti spí a já přemýšlím, jestli má ještě cenu bojovat. Zradil mě muž, přišla jsem o práci a dluhy se kupí. Ale i když už nevidím světlo na konci tunelu, něco mě nutí vstát a zkusit to znovu.
Jednoho večera na kopci za domem jsem zaslechla slova svého vnuka, která mi změnila život. Vzpomínám na všechny oběti, které jsem pro rodinu udělala, a přemýšlím, co vlastně znamená být potřebný. Je to příběh o naději, zklamání a hledání vlastní hodnoty v rodině.
Celý život jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější, ale stáří mi ukázalo, jak krutě se člověk může mýlit. Moje děti a vnoučata žijí jen pár stanic tramvají ode mě, přesto jsem pro ně neviditelná. Když jsem už ztrácela naději, stalo se něco, co mi otevřelo oči i srdce.
Jsem Jana a můj život se obrátil naruby v jediném okamžiku. S Petrem jsme měli všechno naplánované, ale nehoda nám vzala jistoty i sny. Teď stojím před otázkou, jestli má smysl bojovat dál, když se všechno, co jsme budovali, rozpadlo.
Jmenuji se Karolína a vyprávím svůj příběh o boji s rakovinou, o strachu, bolesti i naději, kterou mi dávala víra a podpora mého manžela Tomáše. Popisuji, jak se mi svět rozpadl pod rukama, jak jsem se hádala s Bohem i sama se sebou, a jak jsem nakonec našla sílu v rodině a modlitbě. Je to příběh o tom, že i v nejtemnějších chvílích může člověk najít světlo, pokud má pro co žít.
Jednoho deštivého večera se mi obrátil život vzhůru nohama, když se u našich dveří objevila moje sestra Lenka s kufrem a uplakanýma očima. Všechno, co jsem si myslela, že mám pod kontrolou, se začalo hroutit a já musela hledat sílu tam, kde jsem ji nikdy předtím nehledala – v modlitbě a víře. Tento příběh je o tom, jak jsem se snažila udržet naši rodinu pohromadě, když se zdálo, že už není co zachraňovat.
Jmenuji se Klára Novotná a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem naposledy držela svého syna Ondřeje za ruku. Po tragické nehodě jsme museli učinit rozhodnutí, které změnilo život nejen nám, ale i jiné rodině. Tento příběh je o bolesti, odvaze a naději, která může vyrůst i z nejhlubšího smutku.
Jsem Alena a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem slyšela, jak můj syn Vítek v nemocničním pokoji zpívá svou oblíbenou písničku, zatímco bojoval s těžkou nemocí. Ten okamžik změnil vše, co jsem si myslela o odvaze, naději a rodině. Náš příběh je o tom, jak i v nejtemnějších chvílích může zaznít světlo – a jak těžké je někdy najít sílu pokračovat.
