Jednoho dusného letního večera se moje mladší sestra Lucie rozkřičela na celou kuchyň, že jí nemáme co mluvit do toho, kolik dětí chce mít. Od té chvíle se naše rodina začala rozpadat a já, její starší bratr, každý den přemýšlím, kde jsme udělali chybu. Ještě dnes mě pronásleduje otázka, jestli někdy najdeme cestu zpět k sobě.
Jednoho dne, na manželovy narozeniny, jsem se rozhodla přestat být tou, která vždy všechno zařizuje a snaží se všem vyhovět. Moje rozhodnutí rozbilo křehkou rovnováhu v rodině a odhalilo pravdu o našich vztazích, kterou jsem dlouho nechtěla vidět. Ten den jsem přišla o iluze, ale získala jsem odvahu být sama sebou.
Jmenuji se Marie a právě jsem zjistila, že mě můj manžel Petr podvedl. Moje rodina mě nutí zůstat v manželství kvůli pověsti a tradici, ale já každý den bojuji s vnitřním pocitem zrady a touhou po svobodě. Příběh je o tom, jak hledám odvahu postavit se za sebe a rozhodnout se, jestli mám právo na nový začátek.
Jmenuji se Jana a celý život jsem věřila, že upřímnost je základ každého vztahu. Když jsem však odhalila tajemství, které mělo zůstat skryté, všechno se změnilo – nejen můj pohled na manželství, ale i na samu sebe. Teď stojím před otázkou, zda je vždy správné říkat pravdu, nebo zda někdy chráníme lásku právě mlčením.
Jmenuji se Mariana a třicet pět let jsem žila jako Martin, abych mohla vychovat svou dceru Lídu v paneláku na pražském sídlišti. Každý den jsem bojovala se strachem, že mě někdo odhalí, a s bolestí, že nemohu být sama sebou. Dnes, když už je Lída dospělá, přemýšlím, jestli jsem jí dala víc, nebo jí vlastně něco vzala.
Jmenuji se Ivana a celý život jsem bojovala s tlakem společnosti na vzhled. I když mi je padesát, díky plastickým operacím a nekonečným dietám vypadám o dvacet let mladší, ale uvnitř se cítím prázdná a ztracená. Můj příběh je o tom, jak jsem si musela přiznat, že skutečné štěstí a smíření s věkem nenajdu v zrcadle, ale sama v sobě.
Jmenuji se Klára a vyprávím příběh o tom, jak narození mého syna Tomáška převrátilo můj život naruby a odhalilo bolestivé prázdno v rodinných vztazích. Rodiče mi slíbili podporu, ale když jsem ji nejvíc potřebovala, zůstala jsem sama. Sdílím svůj příběh, abych pochopila, jestli jsem byla naivní, nebo jestli se české rodiny opravdu mění.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, jaké peklo může rozpoutat jedno jméno. Když jsem své dceři dala jméno Dobromila, stala jsem se terčem posměchu a nenávisti na internetu i v rodině. Přesto jsem se rozhodla stát si za svým a bojovat za právo na naši jedinečnost.
Jmenuji se Veronika a v třiceti letech jsem se rozhodla přestat holit své tělo. Tato volba vyvolala vlnu nepochopení, posměchu i podpory v mém okolí, ale hlavně mě naučila přijímat samu sebe takovou, jaká jsem. Můj příběh je o odvaze čelit předsudkům a o tom, jak těžké je v Česku být jiná.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že jedno ráno najdu svou dceru Markétu plakat u mého okna. Je jí 38, je svobodná a právě mi přiznala, že touží po dítěti, i když nemá partnera. Tato chvíle nás obě postavila před otázky, na které jsme nebyly připravené, a otevřela staré rodinné rány i nové možnosti.
Jmenuji se Ivana a celý život jsem se snažila být dobrou matkou. Když se moje dcera Tereza rozhodla odejít od svého muže, stála jsem při ní, ale její rozhodnutí mě postavilo před těžkou volbu. Teď stojím na rozcestí mezi mateřskou láskou a vlastním přesvědčením.
Jednoho deštivého večera jsem otevřela dveře a vpustila do svého bytu nejen dva promoklé cizince, ale i vlastní strachy a pochybnosti. Když jsem se rozhodla pozvat biologické rodiče své adoptované dcery, kteří žili na ulici, do našeho domova, netušila jsem, jak moc to otřese naším životem. Teď stojím před otázkou, zda lze skutečně odpustit a začít znovu, když minulost nikdy nespí.
