Jednoho deštivého večera jsem zjistila, že můj manžel Petr ukrývá v našem sklepě bezdomovce. Zpočátku jsem cítila zradu a vztek, ale postupně jsem pochopila jeho motivy a začala přehodnocovat vlastní pohled na soucit a důvěru v manželství. Tento příběh je o nedorozumění, odvaze pomáhat a síle otevřeného rozhovoru.
Stojím na chodbě paneláku v Brně, třesu se zimou a slzami, zatímco mi moje dcera Jana zabouchává dveře před nosem. Rok zpátky jsem jí z lásky převedla svůj byt, protože jsem jí věřila a chtěla jí pomoct začít nový život. Teď, s jedním kufrem v ruce, přemýšlím, kde jsem jako matka udělala chybu a co vlastně znamená rodina.
Jednoho deštivého večera jsem otevřela dveře a vpustila do svého bytu nejen dva promoklé cizince, ale i vlastní strachy a pochybnosti. Když jsem se rozhodla pozvat biologické rodiče své adoptované dcery, kteří žili na ulici, do našeho domova, netušila jsem, jak moc to otřese naším životem. Teď stojím před otázkou, zda lze skutečně odpustit a začít znovu, když minulost nikdy nespí.
