Jmenuji se Irena a po téměř čtyřiceti letech mlčení stojím tváří v tvář synovi, kterého mi odebrali při nucené adopci v Československu osmdesátých let. Můj příběh je cestou viny, rodinných tajemství a zoufalého hledání odpuštění i vykoupení. Toto je kronika našeho znovushledání, poznamenaného strachem, nadějí a touhou napravit, co bylo ztraceno.
Celý život jsem žil v domnění, že moje rodina je kompletní, dokud jsem neodhalil, že moje biologická matka žije celou dobu hned vedle nás. Tato pravda roztrhla můj svět na kusy a postavila mě před otázky, na které možná nikdy nenajdu odpověď. Jak se vyrovnat s tím, že to největší tajemství mého života bylo doslova za zdí mého pokoje?
Jednoho deštivého večera jsem otevřela dveře a vpustila do svého bytu nejen dva promoklé cizince, ale i vlastní strachy a pochybnosti. Když jsem se rozhodla pozvat biologické rodiče své adoptované dcery, kteří žili na ulici, do našeho domova, netušila jsem, jak moc to otřese naším životem. Teď stojím před otázkou, zda lze skutečně odpustit a začít znovu, když minulost nikdy nespí.
Jednoho deštivého večera jsme s manželem Petrem přijali do péče dva malé bratry, aniž bychom tušili, že následující ráno nám život převrátí naruby další zpráva – čekáme trojčata. V příběhu popisuji naše zoufalství z neplodnosti, strach z neznámého, ale i sílu rodinné soudržnosti, která nás všechny spojila. Sdílím své pochyby, radosti i těžká rozhodnutí, která musela naše česká rodina udělat během několika málo měsíců.
Jmenuji se Eliška a narodila jsem se v Brně. Moje matka mě opustila hned po porodu kvůli mé tmavší pleti. Po patnácti letech jsem našla dopis, který mi navždy změnil pohled na sebe i na svět.
