Jednoho rána jsem se probudila a věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív. Po smrti našeho souseda jsem se rozhodla přijmout jeho dvě děti do naší rodiny, kde už byly čtyři moje vlastní. Bojovala jsem s vlastními strachy, nepochopením rodiny i úřadů, ale nikdy jsem nelitovala – i když mě to stálo víc, než jsem si kdy dokázala představit.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že jednoho dne budu mít šest dětí. Po smrti našeho souseda Petra jsem se rozhodla přijmout jeho dvě děti do naší rodiny. Byl to krok plný bolesti, strachu i lásky, který změnil život nejen mně, ale i celé naší ulici.
Všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsem otevřela dopis, který mi převrátil život naruby. Jsem Jana Novotná a s manželem Petrem jsme adoptovali malou Aničku z dětského domova v Brně. Náš příběh je o lásce, ztrátě, naději a o tom, jak jeden nečekaný dopis dokáže rozvířit klidné vody rodinného života.
Jednoho deštivého rána jsem na svém prahu našla opuštěné miminko. Rozhodla jsem se ho vychovat jako vlastního, i když to znamenalo bojovat s předsudky, rodinnými konflikty a vlastními pochybnostmi. Dnes, po čtyřiceti letech, se ohlížím zpět a přemýšlím, co všechno nás s mým synem spojilo a co nám život vzal i dal.
Jmenuji se Hana a nikdy nezapomenu na den, kdy mi vlastní bratr řekl, že nemám na to být matkou. Můj příběh je o boji s pochybnostmi, rodinnými předsudky a o tom, jak těžké je najít sílu stát si za svým rozhodnutím. Všechno se změnilo během jedné dramatické noci na porodním sále v Motole.
Jmenuji se Irena a po téměř čtyřiceti letech mlčení stojím tváří v tvář synovi, kterého mi odebrali při nucené adopci v Československu osmdesátých let. Můj příběh je cestou viny, rodinných tajemství a zoufalého hledání odpuštění i vykoupení. Toto je kronika našeho znovushledání, poznamenaného strachem, nadějí a touhou napravit, co bylo ztraceno.
Celý život jsem žil v domnění, že moje rodina je kompletní, dokud jsem neodhalil, že moje biologická matka žije celou dobu hned vedle nás. Tato pravda roztrhla můj svět na kusy a postavila mě před otázky, na které možná nikdy nenajdu odpověď. Jak se vyrovnat s tím, že to největší tajemství mého života bylo doslova za zdí mého pokoje?
Jednoho deštivého večera jsem otevřela dveře a vpustila do svého bytu nejen dva promoklé cizince, ale i vlastní strachy a pochybnosti. Když jsem se rozhodla pozvat biologické rodiče své adoptované dcery, kteří žili na ulici, do našeho domova, netušila jsem, jak moc to otřese naším životem. Teď stojím před otázkou, zda lze skutečně odpustit a začít znovu, když minulost nikdy nespí.
Jednoho deštivého večera jsme s manželem Petrem přijali do péče dva malé bratry, aniž bychom tušili, že následující ráno nám život převrátí naruby další zpráva – čekáme trojčata. V příběhu popisuji naše zoufalství z neplodnosti, strach z neznámého, ale i sílu rodinné soudržnosti, která nás všechny spojila. Sdílím své pochyby, radosti i těžká rozhodnutí, která musela naše česká rodina udělat během několika málo měsíců.
Jmenuji se Eliška a narodila jsem se v Brně. Moje matka mě opustila hned po porodu kvůli mé tmavší pleti. Po patnácti letech jsem našla dopis, který mi navždy změnil pohled na sebe i na svět.