Tři synové, dvě dcery a já: Když rodina přestane být domovem

„Mami, já fakt nemůžu. Mám toho v práci nad hlavu a děti jsou nemocné,“ ozývá se v telefonu hlas mého nejstaršího syna Petra. Sedím na staré pohovce v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Vždycky jsem si myslela, že až zestárnu, budu mít kolem sebe děti, vnoučata, smích a lásku. Ale teď? Teď tu sedím sama, s bolestí zad a srdcem plným otázek.

Před třiceti lety jsem byla mladá, plná sil a snů. S manželem Karlem jsme chtěli velkou rodinu. První přišla na svět Jana, pak Petr, po něm dvojčata – Tomáš a Tereza – a nakonec nejmladší David. Byli jsme obyčejná česká rodina, žili jsme skromně, ale nikdy nám nechyběla láska. Nebo jsem si to aspoň myslela.

„Marie, ty jsi blázen, pět dětí? To se z toho zblázníš!“ smála se mi sousedka paní Novotná, když jsem čekala Davida. Ale já byla šťastná. Každé dítě bylo pro mě darem. Všechno jsem jim dávala – čas, energii, lásku. Když byli nemocní, nespala jsem celé noci. Když měli hlad, raději jsem si sama nedala večeři, jen aby měli dost.

Karel byl přísný, ale spravedlivý. Pracoval jako elektrikář a často byl na montážích mimo domov. Všechno bylo na mně – domácnost, děti, škola, kroužky. Ale nikdy jsem si nestěžovala. Vždyť rodina je to nejdůležitější.

Čas běžel. Děti rostly, hádaly se o hračky, smály se u stolu, plakaly kvůli špatným známkám. Byly chvíle krásné i těžké. Pamatuju si, jak Petr rozbil okno fotbalovým míčem a jak Tereza utekla z domova kvůli první lásce. Vždycky jsme to nějak zvládli.

A pak najednou dospěli. Jeden po druhém odcházeli z domu – nejdřív Jana na vysokou do Brna, pak Petr za prací do Plzně, Tomáš s Terezou do Prahy a David do Ostravy. Najednou byl byt prázdný a tichý. S Karlem jsme zůstali sami.

Když Karel před pěti lety zemřel na infarkt, zhroutil se mi svět. Najednou jsem byla úplně sama. Dcery přijely hned – Jana mě objala a Tereza mi vařila čaj. Synové poslali věnec a napsali krátkou SMS: „Drž se, mami.“

Od té doby se všechno změnilo. Jana s Terezou volají každý týden, přijedou na víkend, pomůžou s nákupem i úklidem. Ale synové? Petr má vlastní firmu a je pořád zaneprázdněný. Tomáš má tři děti a manželku, která mě nikdy neměla ráda. David žije daleko a přijede jednou za rok na Vánoce.

„Mami, nemůžeš pořád něco chtít,“ řekl mi Tomáš naposledy, když jsem ho prosila o pomoc s opravou pračky. „Musíš být samostatná.“

Samostatná? Po tolika letech péče o ně mám být najednou sama? Bolí mě záda, špatně vidím a někdy zapomínám brát léky. Jana s Terezou se snaží – ale mají své rodiny, práci, starosti.

Nedávno jsem upadla v koupelně. Ležela jsem tam hodinu, než přišla sousedka paní Novotná na kávu a našla mě na zemi. Volala Janě i Petrovi. Jana přijela hned z Brna autem přes půl republiky. Petr napsal SMS: „Jsem v zahraničí na služebce.“

Když mě propustili z nemocnice po operaci kyčle, byla u mě Jana i Tereza. Synové poslali květiny kurýrem.

Jednou večer sedíme s Janou u stolu a ona se mě ptá: „Mami, proč jsou kluci takoví? Vždyť jsi pro ně udělala první poslední.“

Nevím. Možná je to tím, jak je vychovávala společnost – kluci mají být silní, samostatní, neukazovat city? Nebo je to moje chyba? Byla jsem na ně moc přísná? Nebo moc hodná?

Někdy si říkám: „Kdybych měla jen dcery…“ Ale pak si vzpomenu na chvíle štěstí – jak Petr vyhrál matematickou olympiádu a jak Tomáš postavil ptačí budku pro mě na balkon.

Ale teď? Teď mám pocit, že pro syny už nejsem důležitá. Jsem jen povinnost navíc v jejich nabitých životech.

Minulý týden mi volala Tereza: „Mami, neboj se říct si o pomoc! My tu pro tebe jsme.“

Ale já nechci být přítěží. Chci jen trochu lásky a zájmu od těch, kterým jsem dala celý život.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla paneláků kolem sebe. Kolik dalších matek tu sedí stejně jako já? Kolik z nás čeká na telefonát od svých dětí?

Možná je pravda to staré české přísloví: „Dcery jsou pro mámu požehnáním.“ Ale proč to tak musí být?

Přemýšlím: Je chyba ve mně? Nebo v nich? A co byste udělali vy na mém místě?