Když mi chtěli vzít jméno i syna: Příběh o boji za vlastní důstojnost

„Tohle dítě nikdy nebudeš vychovávat sama! A tvoje jméno už v naší rodině neuslyším!“ Její hlas se rozléhal kuchyní jako siréna. Stála jsem tam, ruce se mi třásly, a v náručí jsem svírala malého Filípka, který nechápavě koukal z jednoho dospělého na druhého. Moje tchyně, paní Novotná, byla vždycky rázná žena, ale tentokrát jsem v jejích očích viděla něco víc než jen zlost – byla to nenávist.

Všechno začalo před půl rokem, když se můj manžel Tomáš rozhodl, že už se mnou nechce žít. Prý jsem se změnila, prý už nejsem ta veselá holka, do které se kdysi zamiloval. Ale jak mám být veselá, když celé dny trávím sama s dítětem, zatímco on je v práci nebo s kamarády? Když mi oznámil, že podává žádost o rozvod, myslela jsem, že to nejhorší už mám za sebou. Netušila jsem, že to pravé peklo teprve přijde.

První rána přišla hned při rozvodovém řízení. Tomáš navrhl, aby Filip zůstal u něj a jeho matky. Prý mám nestabilní povahu a nejsem schopná se o dítě postarat. Soudkyně na mě hleděla přes brýle a já měla pocit, že mě vidí jako nějakou hysterku. „Paní Novotná má zkušenosti s výchovou dětí,“ řekla soudkyně suše. „A vy jste byla poslední měsíce v pracovní neschopnosti kvůli depresím.“

Ano, přiznávám, měla jsem těžké období. Po porodu jsem bojovala s úzkostmi a někdy jsem měla pocit, že se z toho nikdy nedostanu. Ale kvůli tomu mi chtějí vzít syna? Kvůli tomu mě chtějí vymazat z jeho života?

Doma to bylo ještě horší. Tchyně mi začala vyčítat každou chybu. „Podívej se na sebe! Ani pořádně neuvaříš! Filip má zase špinavé tričko! Kdybys byla pořádná ženská, Tomáš by tě neopustil!“ Její slova mě bodala jako jehly. Tomáš jen mlčel a díval se do země.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za dveřmi kuchyně.

„Musíme ji dostat pryč,“ šeptala tchyně.

„Ale je to matka mého dítěte,“ namítl Tomáš tiše.

„To dítě potřebuje stabilitu! Ne hysterickou ženskou! A to její příjmení? Novotná je naše rodina! Ona je jen přivdaná!“

V tu chvíli jsem pochopila, že nebojuji jen o syna, ale i o svou identitu. O právo být součástí rodiny, kterou jsem pomáhala budovat.

Začala jsem hledat pomoc. Obrátila jsem se na psycholožku paní Veselou. „Musíte bojovat,“ řekla mi pevně. „Jste matka. Nikdo vám nemůže vzít vaše dítě jen proto, že jste měla těžké období.“

Ale soudy byly neúprosné. Každé stání bylo jako další rána do srdce. Tomášova právnička mě líčila jako neschopnou matku. „Paní Novotná je připravena převzít péči o Filipa,“ opakovala stále dokola.

Jednou večer jsem seděla na lavičce před domem a brečela do dlaní. Přisedla si ke mně sousedka paní Křížová.

„Nebojte se, Jano,“ pohladila mě po rameni. „Všichni tu víme, jak moc Filipa milujete. Nenechte si to vzít.“

Dodalo mi to sílu. Začala jsem sbírat důkazy – fotky z výletů, zprávy od učitelky ze školky, která chválila Filipovu spokojenost. Sepsala jsem dopis pro soudkyni, kde jsem popsala všechno, čím jsme si s Filipem prošli.

Při posledním stání jsem stála před soudem a hlas se mi třásl: „Ano, měla jsem deprese. Ano, byla jsem slabá. Ale nikdy jsem Filipa neohrozila. Miluju ho víc než cokoliv na světě.“

Soudkyně dlouho mlčela. Pak řekla: „Dítě potřebuje matku. Paní Novotná může pomáhat, ale matkou je paní Jana.“

Vyhrála jsem. Ale vztahy v rodině byly navždy poznamenané. Tchyně mě dál nenáviděla a Tomáš se mnou mluvil jen přes právníka.

Jednou večer seděl Filip u stolu a kreslil obrázek rodiny – mě, sebe a malého pejska.

„A kde je táta?“ zeptala jsem se tiše.

Filip pokrčil rameny: „Nevím… Ale ty jsi tu vždycky.“

V tu chvíli jsem pochopila, že všechna bolest stála za to.

Někdy si ale kladu otázku: Proč je v Česku pořád tak těžké být matkou a zároveň si udržet vlastní důstojnost? Proč musí ženy bojovat nejen s muži, ale i s vlastními rodinami? Co byste udělali vy na mém místě?