Jak jsem přivedl domů Markétu a máma mi to nikdy neodpustila

„To si děláš srandu, Tomáši! Jak jsi mohl přivést domů takovou holku? Vždyť ani nemá vysokou školu, je jenom servírka!“ Mámin hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stál jsem tam, s Markétou po boku, a cítil, jak se mi hroutí svět. Táta mlčel, díval se do stolu, jako by tam hledal odpovědi na otázky, které si sám netroufal vyslovit. Markéta stála tiše, ruce sevřené v pěst, oči sklopené.

„Mami, prosím tě… Markéta je skvělá holka. To, že nemá titul, neznamená, že…“ začal jsem, ale máma mě přerušila.

„Neznamená to? Tomáši, my jsme se s tátou dřeli celý život, abys měl lepší možnosti! A ty si najdeš holku, která roznáší pivo po hospodách? Co tomu řeknou sousedi? Co tvoje budoucnost?“

V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Ale místo toho jsem zůstal stát a cítil, jak mi v hrudi roste vztek i bezmoc. Markéta se na mě podívala a šeptla: „Já radši půjdu.“

„Ne, Markéto, zůstaň,“ řekl jsem tiše. „Tohle je můj domov stejně jako tvůj.“

Máma si odfrkla a odešla do obýváku. Táta za ní jen zavřel dveře. Zůstali jsme s Markétou sami v kuchyni. Sedli jsme si ke stolu. Chvíli bylo ticho.

„Měla bych odejít,“ řekla znovu Markéta. „Nechci ti dělat problémy.“

„Ty nejsi problém,“ odpověděl jsem. „Problém je v jejich hlavách.“

Ten večer jsme odešli do mého malého bytu na Jižním Městě. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomil, jak moc je pro mě Markéta důležitá. Ale taky to bylo poprvé, co jsem pocítil opravdovou propast mezi mnou a vlastní rodinou.

Další týdny byly plné ticha a napětí. Máma mi nevolala. Táta občas napsal zprávu: „Jak se máš?“ Ale nikdy se nezeptal na Markétu. Babička mi jednou řekla: „Když je ti smutno, směj se ještě víc.“ Ale tentokrát mi do smíchu nebylo.

Jednoho dne jsem se rozhodl mámě zavolat. „Mami, proč ti tak vadí Markéta? Vždyť je hodná, pracovitá…“

„Protože chci pro tebe něco víc! Chci, abys měl ženu, na kterou budeš pyšný! Ne aby tě lidi litovali!“

„A co když já jsem pyšný právě na ni?“

Ticho. Pak jen povzdech.

Markéta mezitím dělala všechno proto, aby se mi odvděčila za podporu. Nosila mi obědy do práce, psala mi vzkazy na ledničku. Ale já viděl, jak ji to bolí. Jak ji bolí vědomí, že ji moje rodina nikdy nepřijme.

Jednou večer jsme seděli u vína a ona řekla: „Víš, Tomáši… já vím, že nejsem dost dobrá pro tvoji mámu. Ale já tě miluju. A jestli chceš odejít… pochopím to.“

Zamrazilo mě. „Nikdy bych tě neopustil kvůli tomu, co si myslí ostatní.“

Ale pravda byla taková, že mě to ničilo zevnitř. Každá návštěva u rodičů byla plná napětí. Máma se tvářila kysele, táta mlčel. Jednou jsem slyšel mámu říkat sousedce: „Tomáš si našel nějakou servírku… no co už.“

Začal jsem být protivný i na Markétu. Hádali jsme se kvůli maličkostem – neumytému hrnku, zapomenutému nákupu. Jednou jsem na ni vyjel: „Proč jsi vlastně nešla studovat? Proč jsi to vzdala?“

Rozplakala se. „Protože jsme doma neměli peníze! Máma byla nemocná a já musela makat! Myslíš si, že mě baví poslouchat tyhle kecy pořád dokola?“

V tu chvíli mi došlo, jak moc jí ubližuju. Omluvil jsem se a slíbil jí, že už nikdy nedovolím, aby někdo zpochybňoval její hodnotu.

Jednoho dne přišla babička na návštěvu. Sedli jsme si všichni ke stolu – já, Markéta i babička. Babička se na ni podívala a řekla: „Víš co? Já taky neměla vysokou školu. A děda mě miloval celý život.“

Markéta se usmála poprvé po dlouhé době.

Ale máma dál trvala na svém. Když jsme ji pozvali na oslavu Markétiných narozenin, přišla jen na chvíli a sotva jí podala ruku.

Jednoho večera jsem seděl s tátou v garáži u piva.

„Tati… proč to máma tak řeší?“

Táta pokrčil rameny: „Víš… ona měla vždycky pocit, že když budeš mít všechno podle jejích představ, budeš šťastný. Ale možná zapomněla, že štěstí si musíš najít sám.“

Začal jsem přemýšlet o tom, jestli má cenu dál bojovat o mámino uznání. Nebo jestli mám prostě žít svůj život.

Po roce jsme s Markétou čekali dítě. Když jsem to oznámil rodičům, máma jen řekla: „Snad bude aspoň chytré po tobě.“

V tu chvíli jsem pochopil, že některé věci nezměním.

Dnes máme s Markétou malého Filípka a já vím, že jsem udělal správně. Ale někdy v noci přemýšlím: Proč je pro některé lidi důležitější titul než láska? A stojí za to obětovat rodinu kvůli vlastnímu štěstí?

Co byste udělali vy na mém místě?