Zapomenuté narozeniny: Babiččina zpověď

„Jak jsi mohla zapomenout na Eliščiny narozeniny?“ ozvalo se mi v telefonu, hlas mé dcery Jany byl ostrý jako břitva. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a hrnek s kávou se mi málem vysmekl z prstů. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je opravdu 15. června – den, kdy má Eliška narozeniny. Patnácté. A já jsem na to zapomněla.

„Jano, já… promiň, vůbec jsem si neuvědomila, kolikátého je,“ špitla jsem do telefonu, ale věděla jsem, že to nestačí. Jana zavěsila dřív, než jsem stačila cokoliv dodat. Zůstala jsem sedět v tichu, které bylo najednou těžké a dusivé.

Eliška byla moje jediná vnučka. Když byla malá, trávily jsme spolu každé léto na chalupě v Orlických horách. Učila jsem ji plést věnečky z pampelišek, vařily jsme švestkové knedlíky a večer jsme si četly pohádky. Ale poslední roky… poslední roky jsme se odcizily. Jana se rozvedla, odstěhovala se do Prahy a já zůstala sama v Hradci Králové. Volaly jsme si čím dál míň. Eliška měla svoje kamarády, školu, mobil… A já? Já jsem měla jen vzpomínky.

Ten den jsem seděla u stolu a přehrávala si v hlavě všechny ty chvíle, kdy jsem mohla zavolat, napsat, zajet za nimi – ale neudělala jsem to. Proč? Možná jsem se bála, že už pro ně nejsem důležitá. Možná jsem byla uražená, že mě Jana nepozvala na Vánoce. Možná jsem jen byla unavená.

Večer jsem sebrala odvahu a napsala Elišce zprávu: „Všechno nejlepší k narozeninám, zlatíčko. Omlouvám se, že jsem zapomněla. Mám tě moc ráda.“ Dlouho nepřicházela žádná odpověď. Seděla jsem v křesle a dívala se na staré fotky – Eliška s copánky na houpačce, Eliška s rozesmátou pusou a zmrzlinou na bradě… Slzy mi stékaly po tvářích.

Druhý den ráno mi přišla krátká odpověď: „Díky.“ Nic víc. Žádné smajlíky, žádné srdíčko. Jen to jedno slovo. Zabolelo mě to víc než výčitky od Jany.

Celý týden jsem přemýšlela, co mám dělat. Nakonec jsem koupila lístek na autobus do Prahy. Vzala jsem s sebou starý fotoalbum a krabičku s Eliščinými dětskými kresbami – schovávala jsem je všechny ty roky.

Stála jsem před jejich bytem na Jižním Městě a třásla se nervozitou. Jana mi otevřela dveře s kamenným výrazem ve tváři.

„Co tady děláš?“ zeptala se bez pozdravu.

„Přišla jsem za Eliškou,“ řekla jsem tiše.

„Myslíš, že jí stačí jedna omluva? Že to všechno spraví?“

„Ne,“ přiznala jsem upřímně. „Ale chci jí říct pravdu.“

Jana mě pustila dovnitř a zavolala Elišku. Ta přišla do obýváku, vysoká, hubená, s modrými vlasy a mobilem v ruce. Byla tak jiná než ta malá holčička z mých vzpomínek.

„Ahoj,“ řekla tiše.

„Ahoj, Eliško,“ usmála jsem se nejistě. „Přinesla jsem ti něco.“ Podala jsem jí krabičku s kresbami a fotoalbum.

Eliška si sedla ke stolu a začala si prohlížet obrázky – princezny s křivými korunkami, domečky s obrovskými okny, sluníčka s úsměvem. Najednou se jí zaleskly oči.

„Tohle jsi fakt schovala?“ zeptala se překvapeně.

„Schovala,“ přikývla jsem. „Všechno. Každý obrázek mi připomínal chvíle s tebou.“

Seděly jsme tam mlčky. Jana nás pozorovala z kuchyně.

„Víš…“ začala jsem opatrně, „já vím, že jsme si byly dřív blíž. A pak… všechno se změnilo. Já nevím proč přesně. Možná jsem byla moc pyšná nebo moc smutná… Ale nikdy jsi pro mě nepřestala být důležitá.“

Eliška mlčela a listovala dál albem.

„Já taky nevím,“ řekla nakonec potichu. „Mám pocit, že jsme si najednou neměly co říct.“

„Možná jsme obě čekaly, že ten druhý udělá první krok,“ povzdechla jsem si.

Chvíli bylo ticho.

„Babi… půjdeš někdy zase na chalupu?“ zeptala se najednou Eliška.

Srdce mi poskočilo radostí i bolestí zároveň.

„Půjdu… pokud budeš chtít jet se mnou,“ odpověděla jsem.

Eliška se usmála – poprvé za dlouhou dobu to byl opravdový úsměv.

Když jsem večer odcházela zpátky na autobus, Jana mě doprovodila ke dveřím.

„Díky, mami,“ řekla tiše. „Možná je čas začít znovu.“

Cestou domů jsem přemýšlela o všem, co jsme si neřekly – o promarněných letech i o naději na nový začátek. V životě není nikdy pozdě napravit chyby… nebo je?

Možná bych se vás měla zeptat: Kolik času ještě máme na to říct svým blízkým, že je máme rádi? A kolik odvahy potřebujeme k tomu udělat první krok?