Všechno pro syna: Když láska přeroste v břemeno

„Mami, už toho bylo dost. Od zítřka do firmy nechoď.“ Ta věta mi zní v uších už několik měsíců. Stála jsem tehdy v kanceláři, mezi regály plnými šanonů, kde jsem strávila posledních dvacet let života. Petr, můj jediný syn, se na mě ani nepodíval. Jeho hlas byl tvrdý, cizí. „Tohle je moje rozhodnutí. Potřebuju, abys to respektovala.“

Zůstala jsem stát jako přikovaná. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty noci, kdy jsem seděla u jeho postele, když měl horečku, na všechny ty roky, kdy jsem dělala účetnictví, zatímco on byl ještě dítě. Vždycky jsem věřila, že rodina drží pohromadě. Že když se obětuju, jednou mi to vrátí. Ale teď jsem stála před svým synem, který mě vyháněl z našeho společného života i práce.

„Petře, proč? Co jsem ti udělala?“ zeptala jsem se tiše, skoro šeptem. On jen pokrčil rameny. „Mami, potřebuju prostor. Firma musí jít dál. Ty… ty už tu nemáš místo.“

Když jsem se vrátila domů, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a rozplakala se. Byt byl najednou příliš tichý. Všude kolem mě byly stohy papírů, staré faktury, dopisy od dodavatelů, poznámky, které jsem si psala, abych na nic nezapomněla. Všechno to byly stopy mé práce, mého života. A teď? Teď jsem byla sama.

Začala jsem přemýšlet, kde se to pokazilo. Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě. Po smrti manžela jsem zůstala s Petrem sama. Bylo mu tehdy deset. Slíbila jsem si, že mu nikdy nebude nic chybět. Pracovala jsem dnem i nocí, abychom mohli udržet firmu, kterou založil jeho otec. Petr byl chytrý, ale trochu uzavřený. Vždycky jsem ho musela trochu postrčit, aby se nebál světa. A možná jsem ho postrkovala až moc.

Vzpomínám si na jeden večer, bylo mu sedmnáct. Přišel domů pozdě, byl rozčilený. „Mami, proč mi pořád říkáš, co mám dělat? Já nejsem malý kluk!“ křičel tehdy. Já jsem mu chtěla jen pomoct. „Petře, já se o tebe bojím. Chci, abys byl v bezpečí.“ On se na mě podíval s takovou nenávistí, že mě to zabolelo. „Já nejsem táta! Já nechci žít tvůj život!“

Od té doby mezi námi rostla zeď. Ale pořád jsem doufala, že až dospěje, pochopí. Když dostudoval vysokou školu, začal pracovat ve firmě. Byla jsem na něj pyšná. Ale čím víc se zapojoval, tím víc mě odstrkoval. „Mami, tohle už je starý způsob. Musíme to dělat jinak.“ Snažila jsem se mu vyhovět, ale někdy jsem měla pocit, že už tam pro mě není místo.

Jednou jsem slyšela, jak se baví s kolegou. „Moje máma je fajn, ale už je to přežitek. Potřebujeme mladou krev.“ Zasáhlo mě to. Ale mlčela jsem. Vždycky jsem mlčela. Myslela jsem, že když budu trpělivá, všechno se spraví.

Ale nespravilo. Petr si našel přítelkyni, Lucii. Byla krásná, ambiciózní, měla spoustu nápadů. Rychle se stala jeho pravou rukou. Já jsem byla čím dál víc na okraji. Jednou jsem přišla do kanceláře a slyšela, jak Lucie říká: „Petr, tvoje máma už firmě nemá co dát. Musíš ji pustit.“

A on ji poslechl.

Od té doby jsem ho neviděla. Nepřišel ani na moje narozeniny. Nezavolal. Jen mi poslal email, že mi přeje hodně zdraví. Sedím teď v bytě, kde je všechno, co jsem kdy měla ráda. Fotky z dovolených, obrázky, které mi Petr maloval jako malý. Každý večer si je prohlížím a ptám se sama sebe: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem moc přísná? Nebo jsem ho dusila svou láskou?

Jednou jsem potkala sousedku, paní Novotnou. „Jano, proč tě Petr nechodí navštěvovat?“ zeptala se mě opatrně. Nevěděla jsem, co říct. „Možná jsem ho moc chránila,“ odpověděla jsem nakonec. Ona mě pohladila po ruce. „Děti jsou někdy nevděčné. Ale věř mi, jednou se vrátí.“

Ale co když ne? Co když jsem ho ztratila navždy? Každý den se probouzím s nadějí, že mi zavolá. Každý den končí zklamáním. Přemýšlím, jestli jsem měla být jiná. Méně obětavá, víc soběstačná. Ale jak to má matka udělat, když jí na dítěti záleží víc než na sobě?

Někdy si říkám, jestli jsem vůbec ještě něčí matka. Nebo jestli jsem jen žena, která zůstala sama se svými vzpomínkami. Možná jsem měla víc myslet na sebe. Možná jsem měla nechat Petra, aby si natloukl nos. Ale jak to má matka udělat?

Dnes večer jsem si sedla ke stolu, rozložila všechny ty staré papíry a začala psát tenhle příběh. Možná ho jednou Petr najde. Možná pochopí, že všechno, co jsem dělala, bylo z lásky. Ale možná taky ne.

Řekněte mi, kde je ta hranice mezi láskou a obětí? A kdy má matka právo říct: „Dost, teď myslím na sebe“? Má vůbec mateřská oddanost někdy svůj konec?