Vrať mi můj domov, mami – Příběh ztracené důvěry a boje o vlastní místo

„Mami, už to dál nejde. Potřebujeme ten byt. Máme dvě děti, v tom našem dvoupokojáku na Proseku už se nedá žít. Prosím tě, převeď to na mě.“

Petr stál uprostřed mého obýváku, ruce v kapsách, oči upřené do podlahy. Jeho žena Jana seděla na gauči a mlčela, ale její pohled byl tvrdý jako sklo. Já jsem seděla v křesle, ruce mi svíraly opěradla, srdce mi bušilo až v krku. Všechno ve mně křičelo: „Tohle je můj domov! Tady jsem vychovala tebe i tvou sestru. Tady jsem žila s tátou, dokud nás neopustil. Tady jsem přežila všechno dobré i zlé.“

Ale nahlas jsem řekla jen: „A co já, Petře? Kam bych šla?“

„Mami, vždyť můžeš být u nás. Nebo si najdeš něco menšího. Stejně už jsi sama…“

Ta slova mě bodla do srdce. Sama. Ano, posledních deset let jsem sama. Ale nikdy jsem si nepřipadala opuštěná – dokud teď, v tuhle chvíli. Všechno kolem mě bylo najednou cizí. Obrazy na stěnách, starý koberec, i ta váza po babičce.

„Já… já nevím,“ zašeptala jsem.

Petr se nadechl a jeho hlas ztvrdl: „Mami, my to fakt potřebujeme. Já mám rodinu! Ty jsi už svoje odžila.“

Jana se konečně ozvala: „Marie, my ti pomůžeme s hledáním bytu. A kdybys chtěla, můžeš být u nás. Ale děti potřebují prostor.“

Děti… Vnoučata mám ráda. Ale představa, že bych opustila svůj domov kvůli jejich pohodlí? Bylo to jako by mi někdo rval kus duše.

Když odešli, seděla jsem dlouho v tichu. Dívám se z okna na šedivé střechy Žižkova a přemýšlím o všem, co jsem tu prožila. Jak jsme s manželem malovali dětský pokojíček. Jak jsme slavili Vánoce, když ještě žil. Jak jsem tu zůstala sama po jeho smrti a jak mi tenhle byt byl jedinou jistotou.

Druhý den volám dceři Lucii. „Lucko, Petr chce, abych mu převedla byt. Prý ho potřebují.“

Na druhém konci je chvíli ticho. Pak Lucie řekne: „Mami, nenechávej se do ničeho tlačit. Je to tvoje! On má práci, Jana taky. Ať si najdou něco sami.“

„Ale jsou to moje vnoučata…“

„A ty jsi moje máma! A máš právo na svůj klid.“

Zavěsím a cítím slzy v očích. Proč je to tak těžké? Proč mám pocit viny, když chci jen zůstat tam, kde jsem celý život?

Další dny jsou plné napětí. Petr mi volá skoro denně. „Mami, už jsi to rozmyslela? Fakt to potřebujeme.“

Začínám mít strach otevřít dveře nebo zvednout telefon. Sousedka paní Novotná mě potká na chodbě: „Marie, jste nějaká bledá. Děje se něco?“

Chci jí říct pravdu, ale místo toho jen pokrčím rameny: „To víte… rodinné starosti.“

Jednou večer sedím u televize a slyším klíč v zámku – Petr má ještě klíče od dětství. Přijde dovnitř bez pozvání.

„Mami, já už fakt nevím, jak ti to vysvětlit! My tam prostě musíme! Jana je na nervy, děti nemají kde spát!“

„A co já?“ vykřiknu poprvé nahlas.

Petr se zarazí. „Ty… vždyť ty už nic nepotřebuješ! Máš důchod, můžeš být kdekoliv!“

V tu chvíli ve mně něco praskne.

„Tohle je můj domov! Tady jsem žila celý život! Ty chceš, abych všechno zahodila? Kvůli vám? A co až mě vyhodíte? Kam půjdu? Na ubytovnu?“

Petr zbledne a začne koktat: „To bychom ti nikdy neudělali…“

Ale já už mu nevěřím.

Další dny jsou jako zlý sen. Jana mi píše SMSky – někdy prosebné, někdy výhružné („Mysli na děti!“). Lucie přijde a obejme mě: „Mami, nesmíš ustoupit.“

Začínám mít noční můry – vidím se na ulici s igelitkou v ruce, bez domova.

Jednou večer zvoní zvonek – sousedka Novotná přinese koláč a sedne si ke mně.

„Marie, já bych vám něco řekla… Moje kamarádka dala byt synovi a on ji pak vyhodil. Skončila v domově důchodců. Neudělejte stejnou chybu.“

Dívám se na ni a cítím vděk i strach zároveň.

Petr mezitím začíná být podrážděný: „Jestli mi ten byt nedáš, tak už za tebou nebudeme chodit!“

Tohle mě bolí nejvíc. Vydírání láskou.

Jednoho dne přijde dopis od právníka – Petr si najal advokáta a žádá o předkupní právo na byt.

Sedím u stolu s Lucií a brečím: „Co mám dělat? Jsem špatná matka?“

Lucie mě obejme: „Nejsi! Jen chráníš sebe.“

Nakonec se rozhodnu – byt si nechám. Volám Petrovi:

„Petře, promiň mi to, ale ten byt ti nedám. Je mi líto.“

Na druhém konci je ticho a pak jen studený hlas: „Jak chceš.“

Od té doby mě nevolá ani nepíše.

Sedím večer u okna a dívám se na světla Prahy. Bolí to – ta samota i vina. Ale zároveň cítím úlevu.

Možná jsem přišla o syna… ale neztratila jsem sama sebe.

A tak se ptám: Je sobecké chránit svůj domov? Nebo je větší sobectví chtít po rodiči všechno obětovat? Co byste udělali vy?