Třináct let v cizině: Všechno pro rodinu, a přesto jsme si cizí

„Tohle je nespravedlivý! Já jsem tady dřel, když jsi byl v Kanadě, a teď mám dostat stejně jako Matěj?“ křičel na mě starší syn, když jsme seděli v kuchyni u stolu, kde ještě před chvílí voněla káva. Bylo to poprvé, co jsem si přála být zpátky v Torontu, kde jsem třináct let myla podlahy v nemocnici a snila o tom, jak se vrátím domů a všechno bude jako dřív.

Jmenuji se Jana Novotná. Když mi bylo čtyřicet, rozhodla jsem se odejít za prací do Kanady. Bylo to těžké rozhodnutí, ale v našem malém městě na Vysočině nebyla práce ani pro mě, ani pro mého muže. Děti byly skoro dospělé – Natanaelovi bylo osmnáct, Matějovi patnáct. S manželem jsme se dohodli, že to zkusím na rok, dva. Jenže roky plynuly a já se domů vracela jen na Vánoce nebo pohřeb.

První roky byly peklo. V Torontu jsem neuměla jazyk, byla jsem sama mezi cizinci. Pracovala jsem ve dne v nemocnici a v noci uklízela kanceláře. Každou korunu jsem posílala domů – na školné, na opravu střechy, na nový kotel. Psala jsem dlouhé dopisy a posílala balíky s čokoládou a oblečením. Doma mi psali hlavně o tom, co je potřeba zaplatit.

Když jsem se po třinácti letech vrátila, čekal mě dům, který už nebyl můj. Natanael se oženil a s rodinou bydlel u své ženy v paneláku v Jihlavě. Matěj zůstal doma a staral se o zahradu i o nemocného otce, který mezitím zemřel. Myslela jsem si, že teď konečně budeme rodina – že si sedneme ke stolu a budeme si povídat jako dřív. Ale místo toho přišly hádky.

„Já tady byl! Já jsem se staral o tátu! Ty jsi jen posílala peníze!“ vyčítal mi Matěj.

„A kdo myslíš, že to všechno platil? Kdybych neodešla, neměli bychom nic!“ bránila jsem se.

Natanael mlčel. Seděl u stolu a díval se do hrnku s kávou. Vždycky byl tichý, ale teď mezi bratry stála zeď. Když jsme začali řešit dědictví – dům, pole za vsí a pár akcií – začalo peklo.

Matěj chtěl dům pro sebe. Prý má nárok, protože tu žil a staral se o všechno. Natanael chtěl spravedlivý podíl – vždyť i on je syn! Já chtěla jen klid. Chtěla jsem vidět vnuka, chtěla jsem slyšet smích v domě, kde jsem kdysi zpívala ukolébavky.

Jednou večer přišel Matěj domů opilý. „Mami, tys nás opustila! Kvůli penězům! Já bych radši žil v chudobě, ale s tebou!“ brečel mi na rameni. A já poprvé pochopila, že peníze nejsou všechno.

Začaly chodit dopisy od právníka. Bratři spolu nemluvili. Já běhala mezi nimi jako posel špatných zpráv. Sousedi si šeptali: „To je ta Novotná, co byla v Kanadě… Teď má peníze, ale děti rozhádaný.“

Jednou jsem šla na hřbitov za manželem a ptala se ho nahlas: „Stálo to za to? Měla jsem zůstat? Nebo jsem měla odejít dřív?“

Když jsem přišla domů, čekal mě Natanael s vnukem. „Mami, já tě chápu. Ale už nejsme rodina… Jen lidi, co spolu sdílí příjmení.“

Sedím teď v kuchyni u stolu a přemýšlím: Co je vlastně dědictví? Dům? Peníze? Nebo vzpomínky na společné večeře? A dá se vůbec napravit to, co roky odloučení zničily?

Možná mi řeknete: Co byste udělali vy na mém místě? Dá se ještě rodina slepit dohromady? Nebo už je pozdě?