Skrývaná pravda za dveřmi našeho bytu: Příběh jedné matky, chůvy a ztracené důvěry

„Nech toho! Okamžitě ji pusť!“ slyším svůj vlastní hlas, jak mi rezonuje v hlavě, zatímco klíčem třesu v zámku. Srdce mi buší až v krku, ruce se mi třesou a v hlavě mi běží jediná myšlenka: Co když už je pozdě?

Ještě před pár hodinami jsem seděla v kanceláři na Smíchově a snažila se soustředit na tabulky, ale místo čísel jsem pořád viděla Eliščinu tvář. Je jí teprve pět měsíců a já ji musela svěřit do rukou cizí ženy. Chůvu Janu mi doporučila sousedka, prý je spolehlivá a má zkušenosti. Ale něco mi na ní nesedělo – její úsměv byl příliš dokonalý, pohled až moc klidný. Přesto jsem si říkala, že přeháním. Vždyť každá matka má strach.

První týden proběhl bez problémů. Jana byla dochvilná, posílala mi fotky Elišky, jak si hraje na dece nebo spinká v postýlce. Ale pak jsem si všimla, že Eliška je večer neklidná, často pláče a nechce se ke mně přitulit. Manžel Tomáš mě uklidňoval: „Lucie, to je normální. Děti si zvykají.“ Ale já cítila, že něco není v pořádku.

Jednoho večera jsem seděla u počítače a hledala rady na diskusních fórech. Narazila jsem na příběh jiné maminky, která nainstalovala skryté kamery. Ta myšlenka mě nejdřív vyděsila – není to přehnané? Ale strach o Elišku byl silnější než výčitky svědomí. Druhý den jsem koupila dvě malé kamery a schovala je do obýváku a dětského pokoje.

První dva dny se nic zvláštního nedělo. Jana byla milá, zpívala Elišce písničky a četla pohádky. Začala jsem si říkat, že jsem paranoidní. Ale třetí den…

Seděla jsem v práci, když mi přišlo upozornění na pohyb v dětském pokoji. Otevřela jsem aplikaci a uviděla Janu, jak drží Elišku v náručí. „No tak, přestaň už řvát!“ sykla na ni tiše, ale ostře. Pak ji položila do postýlky trochu prudčeji, než by bylo nutné. Eliška začala plakat ještě víc. Jana si povzdechla, vzala mobil a začala psát zprávu, zatímco moje dcera ležela sama a plakala.

Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Ale to nebylo všechno. O pár minut později Jana zvedla Elišku z postýlky a začala s ní třást – ne silně, ale dost na to, aby mě polil studený pot. „Už buď zticha! Máma tě rozmazluje!“ zasyčela.

V tu chvíli jsem popadla kabelku a běžela k autu. Volala jsem Tomášovi: „Musíš domů! Okamžitě! Jana… něco není v pořádku!“

Když jsem dorazila domů, Jana seděla v kuchyni s kávou a tvářila se klidně. Eliška byla v postýlce, oči měla zarudlé od pláče. „Co se děje?“ zeptala se Jana nevinně.

„Okamžitě odejděte z mého bytu,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Vím, co jste udělala.“

Jana zbledla. „Já… já nevím, o čem mluvíte…“

„Viděla jsem všechno na kameře,“ dodala jsem a ukázala jí mobil.

Bez dalšího slova si sbalila věci a odešla. Zavolala jsem Tomášovi i policii – chtěla jsem mít jistotu, že už nikdy nebude hlídat žádné dítě.

Následující týdny byly těžké. Cítila jsem se provinile – měla jsem poznat dřív, že něco není v pořádku? Mohla jsem Elišku ochránit lépe? Tomáš mě objímal a opakoval: „Udělala jsi všechno pro její bezpečí.“ Ale já si nebyla jistá.

Maminka mi řekla: „Lucie, důvěra je křehká věc. Ale nemůžeš žít ve strachu navždy.“ Přesto pokaždé, když slyším Eliščin pláč, sevře se mi srdce.

Začala jsem o tom mluvit s ostatními maminkami na hřišti i v online skupinách. Zjistila jsem, že nejsem sama – spousta žen má podobné zkušenosti nebo obavy. Některé mě odsoudily za kamery: „To je narušení soukromí!“ jiné mě podpořily: „Dítě je přednější než chůvina práva.“

Dnes už mám jinou chůvu – paní Alenu z vedlejšího domu, kterou znám od dětství. Eliška je zase klidná a usměvavá. Ale já už nikdy nebudu důvěřovat tak snadno jako dřív.

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na spící dceru. Přemýšlím: Jak poznat, komu můžeme svěřit to nejcennější? A kolik matek ještě musí projít stejným strachem jako já?