Pokud se moje dcera vrátí ke svému muži, může na mě zapomenout

„Terezo, jestli se k němu vrátíš, už mě nikdy nehledej!“ křičela jsem, zatímco ona stála ve dveřích s kufrem v ruce a slzami v očích. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi srdce trhá na kusy, ale věděla jsem, že musím být tvrdá. Už příliš dlouho jsem přihlížela tomu, jak se moje jediná dcera ničí kvůli muži, který si ji nezaslouží.

Jmenuji se Ivana Novotná a celý život jsem žila v malém bytě na pražském sídlišti. Vychovávala jsem Terezu sama, protože její otec nás opustil, když jí byly tři roky. Byly jsme na sebe navázané víc než kterákoliv jiná matka s dcerou, alespoň jsem si to myslela. Tereza byla vždycky citlivá, tichá a uzavřená do sebe. Ve škole ji šikanovali, protože byla jiná – raději četla knížky než běhala po hřišti. Snažila jsem se jí být oporou, ale někdy jsem měla pocit, že ke mně nikdy úplně nepustila.

Když si ve dvaceti vzala Petra, byla jsem překvapená. Petr byl o deset let starší, pracoval jako programátor a působil klidně a rozumně. Ale už od začátku jsem cítila, že něco není v pořádku. Tereza se začala měnit – byla ještě uzavřenější, často smutná a unavená. Když jsem se jí ptala, co se děje, vždycky jen mávla rukou: „Nic mami, jen práce.“

Jednou v zimě mi zavolala uprostřed noci. „Mami, můžu k tobě přijít?“ Její hlas byl zlomený. Když dorazila, měla na tváři modřinu. „Spadla jsem ze schodů,“ tvrdila. Ale já věděla své. Petr byl žárlivý a výbušný. Slyšela jsem jejich hádky přes telefon, když si myslela, že neslyším.

Přesvědčovala jsem ji, ať odejde. „Terezo, tohle není život! Nemůžeš zůstat s někým, kdo ti ubližuje.“ Ale ona vždycky našla omluvu: „On se změní… On mě miluje… Já ho taky miluju.“

Jednoho dne přišla s tím, že je těhotná. Měla jsem strach, ale zároveň jsem doufala, že dítě všechno změní. Narodil se malý Matýsek a já poprvé po letech viděla Terezu šťastnou. Ale Petr byl pořád stejný. Když Matýskovi byly dva roky, Tereza mi zavolala znovu: „Mami, už to nevydržím.“ Pomohla jsem jí sbalit věci a vzala ji i s vnoučkem k sobě.

Začaly jsme žít jako rodina – já, Tereza a Matýsek. Bylo to těžké. Peněz nebylo nazbyt, v bytě bylo těsno a sousedé si začali šeptat. „To je ta Novotná, co má dceru s dítětem a bez chlapa.“ Ale bylo mi to jedno. Hlavní bylo, že je Tereza v bezpečí.

Jenže Petr se nevzdal. Psával jí dlouhé zprávy, volal jí do práce i domů. Jednou dokonce přišel až ke mně domů a prosil ji na kolenou před panelákem: „Terezo, vrať se ke mně! Změním se! Bez tebe nemůžu žít!“ Viděla jsem v jejích očích pochybnosti.

Začaly hádky mezi mnou a Terezou. „Mami, on je pořád otec mého dítěte! Nemůžu mu zakázat Matýska vídat!“ křičela na mě jednou večer v kuchyni.

„Ale můžeš mu zakázat ti ubližovat! Terezo, jestli se k němu vrátíš, můžeš na mě zapomenout! Už tě nikdy nechci vidět trpět!“ vybuchla jsem.

Bylo to poprvé v životě, kdy jsme na sebe křičely takhle otevřeně. Matýsek plakal v pokoji a já měla pocit, že selhávám jako matka i jako člověk.

Tereza nakonec odešla – ne k Petrovi, ale ke kamarádce z práce. Několik týdnů jsme spolu nemluvily. Každý den jsem čekala na zprávu nebo telefonát. Místo toho mi přišel dopis od sociálky – Petr požádal o střídavou péči o Matýska.

Byla jsem zoufalá. Volala jsem Tereze: „Musíme držet spolu! On ti Matýska vezme!“ Ale ona byla chladná: „Mami, já už nemůžu… Potřebuju být chvíli sama.“

Soud nakonec rozhodl ve prospěch Terezy – Matýsek zůstal u ní. Petr měl právo ho vídat každý druhý víkend. Já zůstala sama v prázdném bytě a přemýšlela o tom, kde jsem udělala chybu.

Po několika měsících mi Tereza zavolala: „Mami… můžu přijít?“ Když přišla, byla hubenější a unavenější než kdy dřív. „Promiň mi všechno… Já jen chtěla mít normální rodinu.“ Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme obě plakaly.

Dnes je Matýskovi pět let a Tereza žije sama s ním v podnájmu na druhém konci Prahy. S Petrem má minimální kontakt. Já ji vídám jednou týdně a pokaždé mám strach, že udělá krok zpátky.

Někdy si říkám: Udělala jsem dobře? Měla jsem být tvrdší? Nebo naopak laskavější? Jak daleko má matka právo zasahovat do života své dospělé dcery? Co byste udělali vy na mém místě?