Když se zrodí síla: Příběh jedné noci na porodním sále

„No tak, Lucie, přestaň už křičet, vždyť to není tak hrozné! Vždyť to zvládají miliony ženských denně!“ Petrův hlas se rozléhal sterilní porodní místností a já měla pocit, že mě jeho slova bodají víc než samotné kontrakce. Svíjela jsem se bolestí, pot mi stékal po čele a v očích jsem měla slzy – ne jen z fyzického utrpení, ale i z ponížení. Sestřička na mě soucitně pohlédla, ale Petr jen protočil oči a znovu si sedl na židli s mobilem v ruce.

„Petr, prosím tě…“ zasípala jsem mezi stahy, „potřebuju tě teď u sebe.“

„No jo, vždyť tu jsem. Ale fakt bys mohla být trochu statečnější. Takhle jsi byla hysterická už u zubaře,“ odsekl a já cítila, jak se ve mně něco láme. Vždycky byl trochu necitlivý, ale doufala jsem, že v takovou chvíli mě podrží. Místo toho jsem se cítila sama jako nikdy předtím.

Když přišel další stah, zakousla jsem se do rtu a snažila se nekřičet. Ne kvůli sobě – kvůli němu. Abych mu nedala další důvod k posměchu. Ale bolest byla silnější než moje hrdost. „Au! Prosím…“ vyhrkla jsem a Petr se ušklíbl: „To je fakt komedie.“

V tu chvíli jsem si představila všechny ty ženy, které rodily samy, bez partnera, bez podpory. A najednou jsem věděla, že to zvládnu i já. Ne kvůli Petrovi, ale navzdory němu.

Porod trval ještě tři hodiny. Každý stah byl jako vlna, která mě smýkala ke dnu. Ale s každou další bolestí jsem cítila, jak ve mně roste něco nového – hněv, vzdor a síla. Když mi konečně položili naši malou Aničku na hruď, rozplakala jsem se štěstím i úlevou. Petr stál opodál a tvářil se rozpačitě.

„Tak vidíš, zvládla jsi to,“ řekl nakonec suše.

Podívala jsem se na něj a poprvé v životě jsem v jeho očích neviděla oporu, ale cizince. „Ano, zvládla jsem to. Sama,“ odpověděla jsem tiše.

Dny po porodu byly těžké. Hormony se mnou cloumaly, Anička plakala a já byla vyčerpaná. Petr mi moc nepomáhal – prý byl unavený z práce a potřeboval si odpočinout. Když jsem ho prosila o pomoc s koupáním nebo přebalováním, většinou jen mávl rukou: „To zvládneš líp než já.“

Jednou večer, když Anička konečně usnula a já seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje, přišel Petr domů pozdě z hospody. „Tak co, mamino? Už jsi zase brečela?“ poškleboval se.

„Proč jsi vůbec chodil ke mně na porodní sál?“ zeptala jsem se najednou. „Chtěla jsem tě tam mít proto, abys mě podpořil. Ne abys mě zesměšňoval.“

Petr pokrčil rameny: „Jsi moc citlivá. Já bych to zvládl bez řečí.“

V tu chvíli mi došlo, že čekat na jeho pochopení je marné. Že musím začít myslet na sebe a na Aničku. Začala jsem trávit víc času s mámou a kamarádkami – ony mě chápaly bez slov. Jednou mi kamarádka Jana řekla: „Víš, Lucko, ženská síla není v tom vydržet bolest bez slz. Je v tom postavit se tomu, kdo tě sráží.“

Ta věta mi zněla v hlavě celé týdny. Když Petr jednoho dne přišel domů a začal si stěžovat na nepořádek a studenou večeři, už jsem mlčela. „Jestli ti něco vadí, můžeš to změnit,“ řekla jsem klidně.

Petr byl překvapený. „Co to do tebe vjelo?“

„Narodila se mi dcera a s ní i moje síla,“ odpověděla jsem.

Začala jsem chodit na kurzy pro maminky s dětmi, našla si nové přátele a pomalu si budovala vlastní svět mimo Petrovu kritiku. Když viděl, že už nejsem ta ustrašená Lucka, začal být nervózní. Jednou večer přišel za mnou do ložnice: „Lucko… promiň za ten porod. Já nevěděl…“

Podívala jsem se mu do očí a viděla poprvé nejistotu. „Nevěděl jsi? Nebo jsi nechtěl vědět?“

Mlčel.

Od té doby se mezi námi něco změnilo. Už jsem nebyla ta, která čeká na jeho uznání. Začala jsem si vážit sama sebe – za to, co jsem dokázala přežít i navzdory němu.

Když dnes držím Aničku v náručí a dívám se na ni, vím jedno: nikdy už nedovolím nikomu – ani vlastnímu muži – aby mě ponižoval za to, že cítím bolest nebo strach.

Možná nejsem dokonalá manželka ani matka podle Petrova měřítka. Ale jsem silná žena podle svého vlastního.

A někdy večer si kladu otázku: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Kolik z nás ještě čeká na chvíli, kdy si dovolíme být silné samy pro sebe?