Když láska ztichne: Příběh jedné babičky z Brna

„Proč mi neodpovídáš, Aničko? Vždyť jsme si včera ještě povídaly o tom, jak půjdeme v sobotu na trhy…“ šeptám do ticha svého bytu, zatímco hledím na mobil, kde poslední zpráva zůstává bez odpovědi. Je to už třetí den. Tři dny, co mi má vnučka, moje malá Anička, neodepsala. Vždycky jsme byly nerozlučné. Když byla malá, učila jsem ji plést copánky a ona mi vyprávěla o svých snech. Teď je jí dvanáct a já mám pocit, že se mezi nás postavila neviditelná zeď.

Z kuchyně se ozývá tikot hodin. Je pátek odpoledne a já už dávno měla být na cestě k nim domů. Ale Lucie, má snacha, mi včera napsala strohou zprávu: „Marie, dneska to nevyjde. Děti mají hodně úkolů.“ Něco ve mně se sevřelo. Není to poprvé. Poslední měsíce se podobné výmluvy opakují čím dál častěji.

Vzpomínám na dobu, kdy jsem byla Lucii oporou. Po smrti mého syna Petra jsme držely rodinu pohromadě. Byla jsem tu pro ni i pro děti. Pomáhala jsem s domácností, vodila děti do školy, vařila obědy. Byla jsem jejich jistota. A teď? Teď mám pocit, že jsem přítěž.

Zvoní telefon. Srdce mi poskočí – snad je to Anička! Ale na displeji svítí jméno mé sestry Aleny.

„Maruško, co se děje? Zníš nějak smutně,“ ptá se hned po pozdravu.

„Nevím… mám pocit, že mě Lucie odhání od dětí. Už mě k nim skoro nepouští,“ přiznávám tiše.

„To snad ne… vždyť jsi jim byla vždycky oporou! Zkus si s ní promluvit,“ navrhuje Alena.

Ale jak? Lucie je poslední dobou uzavřená jako škeble. Když se potkáme, je milá, ale chladná. V očích jí vidím únavu i něco, co nedokážu pojmenovat.

Další den sbírám odvahu a vyrážím k nim domů bez ohlášení. Srdce mi buší až v krku. Když otevře Lucie, překvapení v jejích očích rychle vystřídá napětí.

„Marie… co tady děláš?“ ptá se tiše.

„Chtěla jsem vidět děti. Už dlouho jsem je neviděla,“ odpovídám a snažím se usmát.

Lucie zaváhá a pak ustoupí stranou. „Jsou nahoře v pokojíčku.“

Vyběhnu schody a najdu Aničku s Honzíkem u počítače. „Babičko!“ vykřikne Honzík a skočí mi kolem krku. Anička se usměje nesměle.

„Proč mi neodepisuješ?“ ptám se jí tiše.

Sklopí oči. „Maminka říkala, že teď nemáme tolik času…“

Cítím bodnutí u srdce. „Ale vždyť jsme si slíbily…“

V tu chvíli přijde Lucie do pokoje. „Děti mají opravdu hodně povinností, Marie. Nechci, aby byly rozptylované.“

„Ale já jim přece pomáhám…“ namítám zoufale.

Lucie se na mě podívá tvrději než kdy dřív. „Marie, potřebujeme víc prostoru. Děti jsou už větší a potřebují svůj klid.“

Odcházím domů s pocitem prázdnoty. Celou noc nespím a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Vzpomínám na všechny ty chvíle – jak jsme s Aničkou pekly bábovku, jak jsme s Honzíkem stavěli vláčky po celém bytě…

Další týden mi přijde dopis od Lucie. Obyčejný papír, pár vět: „Marie, prosím tě, respektuj naše rozhodnutí. Děti tě mají rády, ale potřebují vyrůst samostatně.“

Slzy mi stékají po tváři. Je tohle konec? Přestala jsem být potřebná? Nebo jsem udělala něco špatně? Volám Aleně a mezi vzlyky jí všechno vyprávím.

„Možná je Lucie jen unavená a potřebuje čas sama pro sebe,“ uklidňuje mě sestra.

Ale já cítím, že je za tím něco víc. Začínám si všímat drobností – Lucie je podrážděná, děti jsou uzavřenější. Jednou zahlédnu Aničku na zastávce tramvaje – má slzy v očích a rychle utíká pryč.

Rozhodnu se jednat. Pozvu Lucii na kávu do kavárny na náměstí Svobody. Sedíme naproti sobě a já cítím napětí ve vzduchu.

„Lucie, prosím tě… řekni mi pravdu. Proč mě odháníš od dětí?“ ptám se přímo.

Lucie dlouho mlčí. Pak sklopí oči a šeptne: „Mám pocit, že mě děti mají radši než tebe… Že tě poslouchají víc než mě.“

Zůstanu ohromeně sedět. „To přece není pravda! Jsi jejich maminka… Já bych nikdy…“

Lucie se rozpláče: „Po Petrovi je všechno těžké… Bojím se, že tě děti budou mít radši než mě a já zůstanu sama.“

V tu chvíli mi dojde pravda – naše bolest nás rozdělila místo toho, aby nás spojila.

Objímám ji a obě pláčeme. „Lucie, nikdy bych ti nevzala děti… Jsme rodina.“

Od té doby se věci pomalu lepší. Trvá týdny, než si znovu najdeme cestu k sobě i k dětem. Ale už vím, že někdy i láska může bolet – když není vyslovená nahlas.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik rodin kolem nás trápí podobné ticho? Proč je tak těžké říct si o pomoc nebo přiznat vlastní strach? Co byste udělali vy na mém místě?