Jak jsem přežila manželovy narozeniny (a možná i sama sebe)

„Tohle prostě nedám! Proč jsem si myslela, že zvládnu pozvat celou Petrovu rodinu najednou?“ šeptala jsem si zoufale, zatímco jsem stála v kuchyni a z trouby se valil dým. Bramborový salát byl ještě v lednici, řízky čekaly na obalení a já už teď měla chuť všechno vzdát. Za dveřmi se ozývaly dětské hlasy – naše dvojčata, Honzík a Klárka, se hádali o poslední kousek čokolády. V tu chvíli zazvonil telefon.

„Martino, prosím tě, nezapomeň, že mamka nesnáší kopr a táta je na dietě,“ připomínala mi švagrová Jana. „A hlavně, prosím tě, ať to není jako loni, když jste zapomněli na bezlepkový dort pro malou Aničku.“

„Neboj, všechno mám pod kontrolou,“ zalhala jsem s nervózním úsměvem, i když jsem měla pocit, že mi každou chvíli exploduje hlava. Položila jsem telefon a zhluboka se nadechla. V tu chvíli jsem si všimla, že v troubě už není co zachraňovat – štrúdl byl černý jako uhel.

„Mami, Klárka mě kousla!“ vřítil se do kuchyně Honzík s pláčem.

„Klárko! Okamžitě pojď sem!“ zakřičela jsem a snažila se udržet hlas klidný. Děti byly rozjeté, Petr byl ještě v práci a já měla pocit, že jsem na všechno sama. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když se něco pokazí? Co když se pohádáme? Co když to nezvládnu?

Sedla jsem si na židli a poprvé po dlouhé době mě napadlo: „Bože, jestli tam jsi, pomoz mi. Já už fakt nevím.“ Nikdy jsem nebyla moc věřící, ale v tu chvíli jsem potřebovala oporu. Zavřela jsem oči a jen tak tiše prosila o klid a sílu.

Za pár minut se mi podařilo děti uklidnit – Klárka dostala svůj oblíbený jogurt a Honzíkovi jsem slíbila, že mu pomůžu s legem. Štrúdl letěl do koše a já si napsala na papírek: „Koupit zákusky v cukrárně.“

Když Petr přišel domů, vypadal unaveně. „Marti, jsi v pohodě?“ zeptal se tiše.

„Jasně,“ zalhala jsem znovu. „Všechno zvládám.“

Večer před oslavou jsem seděla v obýváku mezi hromadou talířů a příborů. Najednou mi došlo, že nejde jen o jídlo nebo dokonalý pořádek. Šlo o to, aby se Petr cítil milovaný. Abychom byli spolu jako rodina.

Ráno začalo hekticky – Honzík rozlil kakao po ubrusu, Klárka schovala klíče od auta a já zjistila, že zapomněla koupit minerálku pro tchána. Všechno mě dohánělo k šílenství. Ale pak jsem si vzpomněla na tu krátkou modlitbu z předchozího dne. Zastavila jsem se u okna, zavřela oči a zhluboka dýchala.

Hosté začali přicházet už po desáté. Tchyně hned kritizovala výzdobu: „Martino, ty balonky jsou nějaké smutné barvy.“ Tchán si stěžoval na tvrdé rohlíky a Jana mi šeptala do ucha: „Hlavně nezapomeň na Aničku!“

Cítila jsem, jak ve mně roste vztek i smutek zároveň. Proč mám pořád pocit, že nic není dost dobré? Proč mám pocit, že mě nikdo nevidí?

V kuchyni jsem potkala Petra. „Marti… děkuju ti za to všechno. Já vím, že je to pro tebe těžké.“

Podívala jsem se na něj a najednou mi bylo do breku. „Já nevím, jestli to zvládnu…“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Petr mě objal. „Jsi silnější, než si myslíš.“

V tu chvíli mi došlo, že nemusím být dokonalá. Že stačí být tady – pro něj, pro děti… pro sebe.

Oslava nakonec nebyla perfektní. Dort pro Aničku jsme málem zapomněli vyndat z lednice, Honzík rozbil talíř a Klárka polila babičku džusem. Ale smáli jsme se tomu všichni společně.

Večer, když hosté odešli a já seděla vyčerpaná na gauči, podíval se na mě Petr s úsměvem: „Bylo to nejlepší narozeniny za poslední roky.“

A já věděla, že to nebylo kvůli jídlu nebo výzdobě. Bylo to proto, že jsme byli spolu – navzdory všem chybám a nedokonalostem.

Možná mi opravdu někdo shora pomohl najít sílu tam, kde bych ji jinak nenašla.

A tak si říkám: Proč máme pořád pocit, že musíme být dokonalí? Není někdy lepší prostě jen být – s těmi, které milujeme?