Dvakrát ročně posílám vnukovi peníze: Ale od něj žádný vděk, žádné slovo, jen ticho

„Proč mi nikdy nezavoláš, Petře?“ šeptám do ticha svého malého bytu na sídlišti v Brně, když znovu skládám bankovky do obálky. Je to už skoro rituál – dvakrát do roka, na jeho narozeniny a na Vánoce. Vždycky přidám pár řádků na papír: „Myslím na tebe, doufám, že se ti daří ve škole. S láskou, babička.“ A pak čekám. Čekám na zvonění telefonu, na krátkou zprávu, na cokoliv. Ale od Petra už tři roky nepřišlo nic.

Jeho mladší sestry, Klára a Tereza, jsou jiné. Hned jak jim peníze přijdou, volají mi. „Babičko, děkuju! Koupila jsem si nové boty do tanečních,“ směje se Klára do telefonu. Tereza zase nadšeně vypráví o knížkách, které si pořídila. S nimi cítím spojení, radost, že jsem součástí jejich života. Ale u Petra je to jen prázdnota.

Vzpomínám si na dobu, kdy byl malý. Jak jsme spolu chodili krmit kachny na přehradu, jak mi kreslil obrázky a vyprávěl o škole. Tehdy byl můj největší poklad. Jenže pak přišla puberta, rozvod jeho rodičů a všechno se změnilo. Můj syn Martin se odstěhoval do Prahy za novou prací a Petra s dětmi vídal jen o víkendech. Já zůstala v Brně a snažila se být tu pro ně všechny. Ale Petra jsem začala ztrácet.

Jednou jsem se odvážila zeptat svého syna: „Martine, proč mi Petr nevolá? Udělala jsem něco špatně?“ Syn jen pokrčil rameny: „Mami, je to kluk. Kluci nejsou takoví jako holky. Má toho ve škole hodně.“ Ale já vím, že to není pravda. Vždyť i on mi kdysi volal a psal dopisy z vojny.

Jednoho dne jsem se rozhodla Petrovi napsat delší dopis. Opravdový dopis, ne jen pár vět s penězi. Popsala jsem mu, jak mi chybí naše společné chvíle, jak bych ráda slyšela jeho hlas. Prosila jsem ho, ať se mi ozve, že bych ráda věděla, jak se mu daří. Odpověď nepřišla.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná jsem byla příliš přísná? Možná jsem mu někdy řekla něco, co ho zranilo? Vzpomínám si na hádku před lety – přišel domů pozdě a já mu vyčetla nezodpovědnost. Možná od té doby cítí křivdu? Nebo je to prostě tím, že dospěl a já už pro něj nejsem důležitá?

Nedávno jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Tak co vaše vnoučata?“ ptala se mile. „Holky jsou skvělé,“ usmála jsem se nuceně. „A Petr?“ zeptala se dál. „Ten už je velký,“ odpověděla jsem vyhýbavě a rychle změnila téma.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotografie. Petr s rozcuchanými vlasy a širokým úsměvem objímá svého plyšového medvěda. Kde je ten kluk teď? Co se stalo s naším vztahem?

Jednou večer mi zavolala Klára: „Babičko, proč jsi smutná?“ Poznala to podle mého hlasu. „Ale nic, zlatíčko,“ zalhala jsem. „Jen bych ráda slyšela i Petra.“ Klára chvíli mlčela a pak tiše řekla: „On je teď pořád s kamarády nebo ve škole. Ale já mu řeknu, ať ti zavolá.“

Uplynuly další týdny a nic se nezměnilo. Každý den jsem doufala v zprávu nebo hovor. Místo toho přišel dopis od banky – potvrzení o převodu peněz na Petrovo konto. To bylo jediné znamení, že moje obálka dorazila.

Začala jsem si všímat i jiných věcí – jak málo mě navštěvuje můj vlastní syn Martin, jak rychle se svět kolem mě mění a jak často se cítím osamělá mezi čtyřmi stěnami panelákového bytu. Přemýšlela jsem o tom, jestli mají mladí lidé dnes vůbec čas na staré lidi jako jsem já.

Jednoho dne jsem se rozhodla udělat něco nečekaného – místo peněz jsem Petrovi poslala balíček s domácími koláči a ručně pletenými ponožkami. Přidala jsem vzkaz: „Možná ti to připomene dětství u babičky.“ Ani tentokrát nepřišla žádná odpověď.

Začala jsem být na Petra naštvaná. Jak může být tak bezcitný? Vždyť já pro něj vždycky byla oporou! Ale pak mě přepadl strach – co když má nějaké trápení? Co když se stydí zavolat? Nebo je prostě tak zahlcený svým životem?

Jednou večer mi zazvonil telefon – neznámé číslo. Srdce mi poskočilo nadějí. „Dobrý den, tady je doktorka Šimková z fakultní nemocnice…“ Ztuhla jsem hrůzou. Naštěstí šlo jen o rutinní kontrolu mého zdraví, ale ten okamžik mě donutil přemýšlet: Co kdyby se Petrovi něco stalo a já bych to nevěděla?

Přemýšlím nad tím vším každý večer před spaním. Proč je pro některé lidi tak těžké projevit vděk? Proč jsou vztahy v rodině někdy tak složité? A hlavně – co mám ještě udělat proto, abych nebyla jen neviditelnou babičkou s obálkou peněz?

Možná bych měla přestat posílat peníze a počkat, jestli si Petr vzpomene sám od sebe. Ale mám na to odvahu? Nebo tím riskuji, že ztratím poslední nitku spojení?

„Je vůbec možné najít cestu zpět k těm, kteří už nás možná dávno pustili ze svého života?“ ptám se sama sebe a doufám, že nejsem jediná, kdo tohle prožívá.