Srdce malého Ondřeje: Příběh odvahy a ztráty, která spojila dvě rodiny

„Kláro, musíte se rozhodnout. Ondřejův stav je nevratný.“ Ta slova mi rezonují v hlavě už týdny. Stojím u nemocniční postele, držím svého čtyřletého syna za ruku a cítím, jak mi mezi prsty uniká poslední teplo jeho těla. Všude kolem mě pípají přístroje, v místnosti je cítit dezinfekce a bezmoc. Můj muž Petr stojí opodál, tvář má bledou a ruce sevřené v pěst. Nikdy jsem ho neviděla tak zlomeného.

Ještě před dvěma dny byl Ondřej zdravý, veselý kluk. Nechtěli jsme ho brát na nákup do Kauflandu, tak jsme ho nechali u sousedky paní Dvořákové. Byla to naše známá, vždycky nám pomohla. Když mi volala, že Ondra spadl ze schodů a nehýbe se, nevěřila jsem vlastním uším. Všechno se seběhlo tak rychle – sanitka, houkačky, pláč, modlitby v autě cestou do Motola.

„Paní Novotná, musíme být realisté,“ řekl mi primář Šimek a já cítila, jak se mi bortí svět. „Ondřej má těžké poranění mozku. Jeho šance na uzdravení jsou nulové.“

Petr se rozkřičel: „To není možné! Vždyť ještě včera běhal po hřišti!“

Já jen mlčela. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak Ondra stavěl z písku hrad na dětském hřišti u školy v Dejvicích, jak se smál, když mu Petr foukal bubliny do vany. Jak mi ráno šeptal: „Maminko, mám tě rád.“

Pak přišla ta otázka: „Zvažovali jste někdy darování orgánů?“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Vždyť Ondra je ještě tady! Ale zároveň už není. Lékaři nám vysvětlili, že jeho srdce a ledviny by mohly zachránit jiné děti. Děti, které čekají na transplantaci měsíce, možná roky.

Petr byl proti. „Nechci, aby našeho syna někdo rozřezal! Je to neuctivé!“ křičel na mě i na lékaře.

Já ale cítila něco jiného. Možná proto, že jsem sama kdysi přišla o sestru na leukémii a vím, jaké to je čekat na zázrak. „Petře,“ řekla jsem tiše, „Ondra by chtěl pomoct. Vždycky byl laskavý.“

Následující hodiny byly nejhorší v mém životě. Seděli jsme s Petrem v nemocniční kavárně mezi automaty na kávu a plakáty s usměvavými dětmi. Mlčeli jsme. Nakonec Petr jen zašeptal: „Jestli to pomůže jinému dítěti…“

Podepsali jsme papíry. Lékaři nám slíbili, že Ondru uloží důstojně a že nám dají vědět, komu pomohl.

Pohřeb byl tichý a bolestný. Moje maminka plakala tak tiše, až to bolelo víc než vlastní slzy. Lidé nosili plyšáky a svíčky ke školce, kde Ondra chodil do Motýlků.

O měsíc později mi přišel dopis od nemocnice. „Díky srdci vašeho syna žije dnes malý Tomáš z Brna.“ Četla jsem ta slova pořád dokola a poprvé od nehody jsem se rozplakala jinak – ne zoufalstvím, ale úlevou.

Petr se mnou dlouho nemluvil o tom rozhodnutí. Vyčítal mi to? Nebo sám sobě? Jednou večer seděl u Ondrova plyšového medvěda a řekl: „Možná jsme udělali správnou věc.“

Začali jsme chodit na skupinovou terapii pro rodiče po ztrátě dítěte. Tam jsem poznala Janu a Karla – jejich dcera čekala na transplantaci ledviny celé dva roky. Vyprávěli nám o strachu z každého telefonátu z nemocnice, o bezesných nocích.

Jednou jsem sebrala odvahu a napsala dopis rodině malého Tomáše. Nečekala jsem odpověď, ale přišla. „Díky vašemu Ondrovi máme šanci žít dál,“ psala Tomášova maminka Lucie. „Nikdy nezapomeneme.“

Někdy mám pocit, že žiju dva životy – jeden před nehodou a jeden po ní. Každý den si kladu otázku: Udělala bych to znovu? A pokaždé si odpovím stejně – ano.

Možná je tohle jediný způsob, jak dát smysl nesmyslné tragédii. Možná právě proto jsme tu – abychom i v bolesti našli odvahu pomoci druhým.

A vy? Dokázali byste v takové chvíli udělat stejné rozhodnutí? Nebo byste si vybrali jinou cestu?