Dědictví, které roztrhlo naši rodinu: Udělala jsem správné rozhodnutí?

„Boženo, ty jsi se zbláznila?“ ozvalo se za mnou, když jsem položila telefon. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Můj syn Michal právě oznámil, že opouští svou ženu Lenku kvůli jiné. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Vždycky jsem věřila, že naše rodina je pevná jako skála, ale teď jsem měla pocit, že se všechno rozpadá.

Moje dcera Jana stála ve dveřích a dívala se na mě s výčitkou. „Mami, nemůžeš to takhle řešit! Přepsat byt na Aničku? To je šílenství! Co když se Michal s Lenkou usmíří? Nebo co když Anička nebude chtít zůstat v Praze?“

Ale já už byla rozhodnutá. Viděla jsem, jak Lenka trpí, jak Anička – moje vnučka – nechápe, proč táta najednou není doma. Chtěla jsem jí dát aspoň něco jistého. Něco, co jí nikdo nevezme. Byt na Vinohradech, kde vyrůstala, kde jsme spolu pekly vánoční cukroví a kde jsme si šeptaly tajemství.

Když jsem to Michalovi oznámila, jeho reakce mě zaskočila. „To myslíš vážně? Kvůli jedné hádce mi vezmeš všechno? Já jsem tvůj syn!“ křičel do telefonu. Slyšela jsem v jeho hlase bolest i vztek. „Mami, já vím, že jsem to podělal, ale tohle je moc.“

Dny plynuly a atmosféra v rodině houstla. Lenka se mnou přestala mluvit – prý jí připomínám Michala. Jana mi vyčítala, že nadržuju jedné straně. A Anička? Ta se na mě dívala s těma svýma velkýma očima a šeptala: „Babi, proč je táta pryč? Udělala jsem něco špatně?“

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky. Byla tam i ta z Aniččina prvního dne ve škole – usměvavá holčička s copánky a aktovkou větší než ona sama. Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu chodily do parku, jak jsme si povídaly o životě a o tom, jak je důležité být k sobě upřímní.

Ale teď? Teď jsem byla rozpolcená. Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen v návalu emocí udělala něco nevratného?

Jednoho dne zazvonil zvonek. Otevřela jsem a ve dveřích stála Lenka s Aničkou. „Boženo, můžeme si promluvit?“ zeptala se tiše. Posadily jsme se ke stolu a Lenka začala: „Vím, že jsi to myslela dobře. Ale bojím se, že tímhle rozhodnutím naši rodinu rozdělíš ještě víc.“

Anička seděla mezi námi a mlčela. Pak najednou řekla: „Já nechci byt, babi. Chci jen, aby byl táta doma.“

V tu chvíli mi došlo, že majetek nikdy nenahradí to nejdůležitější – rodinu. Ale už bylo pozdě. Byt byl přepsaný a Michal mi nebral telefon.

Začaly chodit dopisy od právníků. Michal chtěl rozhodnutí napadnout. Jana mi psala dlouhé zprávy plné výčitek a já každou noc nemohla spát.

Jednou večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se z okna na rozsvícenou Prahu. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem vždycky chtěla pro své děti to nejlepší. Ale možná jsem jim tím ublížila nejvíc.

Přišla ke mně Anička a objala mě kolem ramen. „Babi, nezlob se na tátu. On tě má pořád rád.“

A já si v duchu kladla otázku: Udělala jsem správné rozhodnutí? Nebo jsem jen podlehla strachu a bolesti?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné napravit chyby, které jsme udělali v dobré víře?