Víra mezi troskami: Jak jsem našla sílu, když mě opustil manžel a všichni mě vinili

„Tohle už dál nejde, Hano. Odcházím.“ Jeho hlas byl tichý, ale slova se mi zařezávala do srdce jako nůž. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce sevřené kolem hrnku s vychladlým čajem, a dívala se na Petra, svého muže, otce naší dcery Klárky. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám křičet, brečet nebo ho prosit, aby zůstal. Místo toho jsem jen šeptla: „A co Klárka?“

„To nějak zvládneme,“ odpověděl a už se na mě ani nepodíval. Vstal, vzal si bundu a odešel. Dveře za ním tiše zaklaply a já zůstala sama v tichu, které bylo horší než jakýkoli křik.

První noc byla nejhorší. Seděla jsem na posteli v našem panelákovém bytě v Brně a poslouchala ticho. Klárka spala vedle v pokoji a já se snažila nebrečet nahlas, abych ji nevzbudila. V hlavě mi vířily otázky: Co jsem udělala špatně? Proč odešel? Proč právě teď, když jsme měli tolik plánů?

Druhý den ráno jsem musela vstát a jít do práce. V kanceláři na mě kolegyně Jana soucitně koukala: „Hani, jsi v pořádku?“ Jen jsem přikývla. Nechtěla jsem o tom mluvit. Nechtěla jsem slyšet rady typu „čas všechno zahojí“ nebo „aspoň máš Klárku“.

Ale nejhorší to bylo doma. Moje máma mi volala každý večer: „Co jsi mu udělala? Vždyť Petr byl vždycky tak hodný! Ty jsi moc tvrdohlavá, Hano.“ Táta se mnou skoro nemluvil. Bratr Martin mi napsal jen krátkou zprávu: „Snad to nějak zvládneš.“

Přátelé se rozutekli. Někteří zůstali na Petrovo straně, jiní se báli říct cokoli. Najednou jsem byla sama. Jen já a Klárka. A pocit viny, který mě dusil každou noc.

Jednou večer, když už jsem nevěděla kudy kam, jsem si sedla na postel a vzala do ruky růženec po babičce. Nikdy jsem nebyla moc věřící, ale v tu chvíli jsem potřebovala něco pevného, čeho bych se mohla chytit. Začala jsem se modlit. Nejprve jen šeptem, pak nahlas. Prosila jsem Boha o sílu, o odpuštění – sobě i Petrovi.

Dny plynuly a já se pomalu učila žít bez něj. Klárka se ptala: „Kdy přijde táta?“ A já jí musela vysvětlovat, že teď budeme samy. Bylo to těžké – vidět smutek v jejích očích.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Petrovy sestry Lenky: „Měla bys uznat svou chybu a omluvit se Petrovi.“ V tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď. Jakou chybu? Že jsem chtěla víc mluvit o našich problémech? Že jsem chtěla, aby byl víc doma?

Začaly hádky i s rodiči. Máma mi vyčítala každé rozhodnutí: „Proč jsi ho nenechala být? Proč jsi pořád něco řešila?“ Táta jen mlčel a díval se skrz mě.

Jednoho večera jsem seděla s Klárkou u stolu a ona mi řekla: „Mami, já tě mám ráda.“ Rozplakala jsem se přímo před ní. Objala mě malýma ručkama a já si uvědomila, že pro ni musím být silná.

Začala jsem chodit do kostela na Petrově. Ne kvůli Bohu samotnému, ale kvůli klidu, který tam byl. Seděla jsem v lavici a poslouchala varhany. Modlila se za sílu odpustit Petrovi i sobě.

Jednou po mši ke mně přišla stará paní Marie: „Víte, Hano, Bůh nám někdy dává zkoušky, abychom našli sami sebe.“ Povídaly jsme si dlouho – o životě, o bolesti i o tom, jak těžké je odpustit těm nejbližším.

Časem se věci začaly měnit. Klárka si zvykla na nový režim. Já našla práci na poloviční úvazek blíž domovu, abych mohla být víc s ní. S rodiči jsme si dali čas – přestali jsme si volat každý den, ale když jsme se viděli na rodinné oslavě, máma mi poprvé řekla: „Jsi statečná.“

Petr mi po roce napsal e-mail: „Promiň za všechno. Bylo to těžké pro oba.“ Odpověděla jsem mu stručně: „I já ti přeji hodně štěstí.“

Největší změna ale přišla uvnitř mě samotné. Přestala jsem hledat chyby jen u sebe nebo u druhých. Naučila jsem se přijímat věci takové, jaké jsou – s vírou, že všechno má svůj smysl.

Dnes už vím, že rozpad rodiny není vždycky vina jednoho člověka. Že někdy je potřeba projít bolestí, abychom našli sílu odpustit – nejen druhým, ale hlavně sami sobě.

A tak tu sedím večer u okna s hrnkem čaje a dívám se na světla Brna pod sebou. Přemýšlím: Kolik z nás nosí v sobě vinu za něco, co nemohli ovlivnit? A kolik z nás najde odvahu odpustit – sobě i ostatním?