Moje dcera miluje jen jedno dítě. Co jsem udělala špatně?

„Proč zase jenom Honzík? Proč nikdy ne Anička?“ slyším svůj vlastní hlas, jak se mi třese v krku, když sedím u kuchyňského stolu v panelákovém bytě na Jižním Městě. Venku je únor, šedivý, studený, a já mám pocit, že mi mráz zalezl až do kostí. Dívám se na svoji dceru Martinu, která právě balí Honzíkovi svačinu do školy. Anička stojí opodál, tiše, s očima sklopenýma k zemi. Je jí osm a už teď vypadá, jako by byla o deset let starší.

„Mami, prosím tě, neřeš to pořád,“ odsekne Martina a ani se na mě nepodívá. „Honzík má dneska důležitý test. Potřebuje být v pohodě.“

„A Anička nemá nic důležitého?“ ptám se tiše. Vím, že tohle je zbytečné. Vím, že Martina slyší jen to, co chce slyšet.

Vzpomínám si na dobu, kdy byla Martina malá. Byla jedináček a já ji rozmazlovala, jak jen jsem mohla. Její otec nás opustil, když jí bylo šest, a já jsem dělala všechno proto, aby jí nic nechybělo. Možná jsem ji tím naučila, že láska je něco, co se musí vybojovat. Možná proto teď bojuje za Honzíka a Aničku nechává stranou.

Když přijdu příště na návštěvu, Anička sedí sama v pokojíčku a kreslí si. Honzík hraje na počítači a Martina mu nosí čaj a sušenky. „Babičko, podívej,“ ukazuje mi Anička obrázek – je na něm rodina: maminka, tatínek, Honzík… a ona sama stojí úplně v rohu papíru.

„To je moc hezké, Aničko,“ pohladím ji po vlasech. „A proč jsi tady tak sama?“

Pokrčí rameny a šeptne: „Maminka říká, že Honzík je šikovnější.“

Cítím v hrudi bolest, která mě dusí. Chci Martinu konfrontovat, ale bojím se, že ji ztratím úplně. Už teď mě občas odstrkuje – prý se do všeho moc pletu.

Jednou večer mi volá Anička: „Babičko, můžu k tobě přijít? Maminka je zase naštvaná.“

Přijde s batůžkem a usedne ke mně do kuchyně. Dělám jí kakao a ona mi vypráví o škole. „Paní učitelka říkala, že mám hezkou slohovku,“ usměje se poprvé za dlouhou dobu.

Když se Martina dozví, že je Anička u mě, přijde si pro ni až pozdě večer. „Mami, nemůžeš jí pořád nadržovat! Musí se naučit zvládat věci sama!“ křičí na mě ve dveřích.

„Ale ona je tvoje dcera! Proč ji tak odstrkuješ?“ vyhrkne ze mě zoufalství.

Martina se rozpláče. „Nevíš, jaké to je! Honzík má potíže ve škole, potřebuje mě víc! Anička je samostatná…“

„Ale i samostatné děti potřebují lásku,“ šeptám.

Doma pak dlouho nemůžu usnout. Přemýšlím nad tím, kde se tohle všechno vzalo. Jestli jsem někde udělala chybu já – jestli jsem Martinu příliš chránila před světem a teď ona neumí chránit svoje děti stejně.

Začínám si všímat i dalších věcí – jak Anička nosí staré oblečení po Honzíkovi, jak nikdy nedostane novou knížku nebo hračku jen pro sebe. Jak se jí nikdo neptá na její sny.

Jednou přijdu na oslavu Honzíkových narozenin. Všichni slaví jeho úspěchy ve fotbale. Anička sedí v koutě a nikdo si jí nevšímá. Přinesla jsem jí malý dárek – knížku o koních. Rozzáří se jí oči a obejme mě tak pevně, až mě to dojme k slzám.

Po oslavě si mě Martina vezme stranou: „Mami, proč jí dáváš dárky? Vždyť dneska slavíme Honzíka!“

„Protože i ona je tvoje dítě,“ odpovím tiše.

Martina se na mě dívá dlouho beze slova. Pak jen zavrtí hlavou a odejde.

Začínám mít strach o Aničku. Bojím se, že jednou odejde z domu a už se nikdy nevrátí – stejně jako její dědeček odešel od nás. Bojím se opakování historie.

Jednou večer mi Anička řekne: „Babičko, myslíš, že mě maminka někdy bude mít ráda stejně jako Honzíka?“

Nevím, co odpovědět. Pohladím ji po vlasech a políbím na čelo.

Teď tu sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Co může babička udělat? Mám bojovat za Aničku víc? Nebo mám nechat věci být? Kde je hranice mezi pomocí a vměšováním se do cizích životů?

Co byste udělali vy? Myslíte si, že může láska matky být opravdu spravedlivá ke všem dětem? Nebo jsou některé rány v rodině prostě příliš hluboké?