Když vaření bolí: Jak jsem hledala klid mezi hrnci a modlitbami

„Tohle je zase suchý, Aleno. Copak nevidíš, že tohle jíst nemůžu?“ ozvalo se od stolu, sotva jsem položila talíř s kuřecím masem a bramborovou kaší před svého manžela Petra. Jeho hlas byl unavený, ale v očích mu hořel ten známý oheň nespokojenosti. V tu chvíli jsem měla chuť talíř vzít a rozbít ho o zeď. Místo toho jsem jen sevřela ruce v pěst pod stolem a snažila se nebrečet.

Vaření pro Petra bylo jako chodit po minovém poli. Nikdy jsem nevěděla, co mu bude chutnat a co ne. Jednou mu vadila cibule, podruhé zase „příliš slaná“ polévka. Každý den jsem se snažila přijít s něčím novým, čerstvým, zdravým – a přesto jsem byla vždycky na pranýři. Vzpomínám si, jak mi maminka říkala: „Láska prochází žaludkem.“ Jenže co když žaludek toho druhého je jako černá díra, která nikdy není spokojená?

Jednoho večera, když jsem seděla v kuchyni mezi špinavými hrnci a Petrovými poznámkami, jsem si položila hlavu do dlaní a tiše plakala. V tu chvíli jsem poprvé po letech začala znovu mluvit s Bohem. „Pane Bože, proč je to tak těžké? Proč mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá?“ šeptala jsem do ticha. Bylo to poprvé, co jsem si dovolila přiznat, jak moc mě to všechno bolí.

Druhý den ráno jsem vstala dřív než obvykle. Udělala jsem si kávu a sedla si ke kuchyňskému stolu s Biblí, kterou jsem roky neotevřela. Četla jsem Žalm 23: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ Najednou mi došlo, že můj problém není jen o vaření. Je o tom, že se snažím být dokonalá pro někoho, kdo možná ani neví, co chce.

Začala jsem se každý den před vařením krátce modlit. Prosila jsem Boha o trpělivost, sílu a klid v srdci. Nešlo o to, aby Petr začal chválit moje jídlo – spíš abych já sama našla pokoj v tom, co dělám. Přestože jeho poznámky nepřestaly, já už na ně nereagovala tak emotivně. Když jednou řekl: „Tohle je zase moc mastné,“ jen jsem se usmála a odpověděla: „Mrzí mě to, Petře. Zkusím to příště jinak.“

Jednoho dne přišla na návštěvu moje sestra Jana. Seděly jsme spolu u stolu a já jí vyprávěla o svém každodenním boji. „Víš, Aleno,“ řekla mi tiše, „možná bys měla zkusit vařit i pro sebe. Udělej si něco, co máš ráda ty.“ Ta myšlenka mě zasáhla jako blesk. Kdy naposledy jsem uvařila něco jen pro sebe? Vždycky jsem se snažila vyhovět Petrovi – jeho chutím, jeho náladám.

Ten večer jsem si udělala špenátové rizoto podle receptu své babičky. Petr samozřejmě frflal: „Tohle zelené já nejím.“ Ale já si sedla ke stolu s talířem plným voňavého rizota a poprvé po dlouhé době jsem jedla s chutí. Bylo to malé vítězství.

S Petrem jsme se kvůli jídlu hádali čím dál častěji. Jednou večer bouchl dveřmi od kuchyně a zařval: „Proč nemůžeš být jako moje máma? Ta vždycky věděla, co mám rád!“ V tu chvíli mi došlo, že nejsem jeho matka – a nikdy nebudu. „Petře,“ řekla jsem klidně, „dělám to nejlepší, co umím. Pokud ti to nestačí, můžeš si uvařit sám.“

Bylo to poprvé, co jsem mu něco takového řekla nahlas. Bála jsem se jeho reakce – ale místo výbuchu přišlo ticho. Petr odešel do obýváku a já zůstala v kuchyni sama se svými myšlenkami.

Začala jsem chodit na procházky do parku a při chůzi se modlila. Prosila jsem Boha o sílu odpouštět Petrovi jeho slova i sobě za to, že jsem tolik let potlačovala své vlastní potřeby. Postupně jsem začala vařit jednodušší jídla – ne proto, že bych rezignovala, ale protože jsem už nechtěla být otrokem jeho nálad.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív z práce a našel mě v kuchyni zpívat si u vaření bramboračky. Chvíli mě pozoroval a pak nesměle řekl: „Můžu ti nějak pomoct?“ Bylo to poprvé za celé roky našeho manželství, kdy nabídl pomoc v kuchyni.

Začali jsme spolu mluvit o tom, co nám oběma chybí – nejen v jídle, ale i v životě. Petr přiznal, že je pod velkým tlakem v práci a že si často vylévá frustraci na mně. Já mu řekla o svých pocitech nedocenění a únavy.

Nebylo to jednoduché – některé dny byly pořád těžké. Ale díky modlitbě a víře jsem našla sílu nevzdat se sama sebe kvůli druhému člověku. Naučila jsem se hledat radost i v malých věcech – třeba když se mi povedl nový recept nebo když jsme s Petrem společně snědli večeři bez jediné výtky.

Dnes už vím, že vaření není jen o jídle – je to o lásce k sobě i k druhým. A někdy je potřeba začít právě u sebe.

Někdy si večer sednu ke stolu s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Kolik z nás žen žije každý den pro druhé a zapomíná na sebe? A kolik z nás by potřebovalo slyšet: Jsi dost dobrá – i když tvé brambory nejsou dokonalé?