Třicet let v jednom domě: Proč jsi mi to udělal, Karle?

„Tohle není pravda. To prostě nemůže být pravda!“ slyším svůj vlastní hlas, jak se třese a zní cize v tichu naší kuchyně. Karel sedí naproti mně, ruce složené na stole, oči sklopené. Je sobota ráno, venku zpívají ptáci a v troubě voní bábovka, kterou jsem pekla pro vnoučata. A přesto mám pocit, že se mi právě zhroutil celý svět.

„Aleno, prosím tě… já…“ začne Karel, ale já ho přeruším. „Neříkej mi, že jsi to nechtěl. Neříkej mi, že jsi to neplánoval. Po třiceti letech… Proč?“

Mlčí. Vím, že kdybych mu dala facku, bolelo by ho to míň než tahle otázka. Ale já potřebuju odpověď. Nechci slyšet jméno té ženy – to je mi jedno. Chci vědět, proč. Co jsem udělala špatně? Nebo co jsem neudělala vůbec?

Když jsme se s Karlem brali, bylo mi dvacet tři a on o dva roky starší. Byli jsme mladí, plní plánů a snů. První byt v paneláku na Jižním Městě, první dovolená ve stanu u Máchova jezera, první hádka kvůli tomu, že zapomněl koupit mléko. Všechno jsme zvládli – dvě děti, hypotéku, jeho výpověď v devadesátých letech i moji nemoc před pěti lety.

Nikdy jsme nebyli dokonalí. Ale měli jsme svoje jistoty: nedělní káva na balkoně, letní výlety do Krkonoš, večerní procházky po sídlišti. Myslela jsem si, že to stačí.

„Aleno… já nevím,“ zašeptá Karel a poprvé se mi podívá do očí. „Byl jsem unavený. Všechno bylo pořád stejné. Práce, domů, televize… Najednou jsem měl pocit, že už nejsem nikdo. Že mě nikdo nepotřebuje.“

Cítím, jak mi po tváři stéká slza. „A já? Já tě nepotřebuju?“

„Ty… ty jsi mě potřebovala jako otce dětí. Jako někoho, kdo opraví kapající kohoutek nebo přiveze brambory z trhu. Ale jako chlapa… už dávno ne.“

Ta slova mě bodnou víc než samotná nevěra. Najednou si vzpomenu na všechny ty večery, kdy jsem byla unavená z práce a on chtěl povídat nebo se jen dívat na film. Kolikrát jsem ho odbyla? Kolikrát jsem si myslela, že máme ještě spoustu času?

„S kým to bylo?“ zeptám se tiše.

„Na tom nezáleží,“ odpoví Karel rychleji, než bych čekala.

„Byla to někdo z práce?“

Přikývne.

V tu chvíli se mi vybaví všechny ty ženy z jeho kanceláře – Jana s věčně rozcuchanými vlasy, Petra s hlasitým smíchem, nebo snad ta nová účetní? Ale opravdu na tom záleží? Nezradil mě s ní – zradil mě sám se sebou.

Ten den jsem odešla z domu a šla k dceři. Seděla jsem u ní v kuchyni a poprvé v životě jí řekla všechno – i to, co bych nikdy nechtěla vyslovit nahlas.

„Mami,“ řekla mi Jana a objala mě kolem ramen. „Tati je blbec. Ale ty nejsi nic míň než dřív.“

Jenže já se tak cítila – menší, slabší, zlomená.

Následující týdny byly jako zlý sen. Karel spal na gauči v obýváku a já v ložnici zamykala dveře. Děti chodily na návštěvy zvlášť – nejdřív syn s rodinou, pak dcera s malou Aničkou. Každý se mě ptal: „Co bude dál?“ A já nevěděla.

Jednou večer jsem slyšela Karla plakat v koupelně. Nikdy předtím jsem ho takhle neslyšela – vždycky byl ten silný, ten rozumný. Teď byl zlomený stejně jako já.

Začali jsme spolu chodit k manželské poradkyni. Bylo to zvláštní – sedět naproti sobě v cizí kanceláři a mluvit o věcech, které jsme si nikdy neřekli ani doma u stolu.

„Co vám nejvíc chybělo?“ zeptala se nás paní psycholožka.

Já řekla: „Doteky.“

Karel řekl: „Pozornost.“

Bylo to jako rána pěstí – tolik let spolu a přitom jsme si přestali všímat toho nejdůležitějšího.

Začali jsme spolu zase chodit na procházky. Nešlo to hned – pořád mezi námi viselo něco nevyřčeného. Ale pomalu jsme se učili být spolu jinak než dřív.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a pili kávu, jako kdysi dávno.

„Myslíš, že nám to ještě může fungovat?“ zeptal se Karel tiše.

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době ucítila něco jako naději.

Nevím, jestli mu někdy úplně odpustím. Ale vím jedno: nejvíc mě nezranilo to, s kým mě podvedl. Nejvíc mě bolelo to proč – ta prázdnota mezi námi, kterou jsme oba nechali vyrůst.

Možná je tohle otázka pro vás ostatní: Co je horší – samotná nevěra, nebo důvod, proč k ní došlo? Dá se vůbec něco takového překonat?