Sousedka, která nikdy neměla dost: Příběh o hranicích a odvaze říct ne

„Markéto, otevři! Vím, že jsi doma!“ ozývalo se naléhavé bušení na dveře. Bylo půl deváté večer, právě jsem si nalila skleničku vína a těšila se na klidný večer po prvním týdnu v novém bytě. Ale Alena, sousedka z vedlejšího bytu, měla jiné plány.

Otevřela jsem dveře a ona už stála s nataženou rukou: „Máš ještě ty koláče od maminky? Dala jsi mi včera jen dva, ale já mám dneska chuť na víc. A taky bych potřebovala půjčit trochu cukru.“

Zamrkala jsem překvapením. „Aleno, já už moc nemám…“

„Ale prosím tě, vždyť jsi mladá, sama tu bydlíš, to ti nebude chybět. Já mám dneska návštěvu,“ přerušila mě a už si to štrádovala do kuchyně, jako by byla doma.

Tohle nebylo poprvé. Od chvíle, kdy jsem se nastěhovala do paneláku ve Vršovicích – bytu, na který mi rodiče pomohli složit první splátku – se Alena objevovala skoro denně. Nejprve s úsměvem a drobnými prosbami: „Nemáš trochu mléka?“ „Mohla bych si půjčit žehličku?“ „Nezbyla ti nějaká polévka od včerejška?“

Ze začátku mi to nevadilo. Byla jsem tu nová, sama, rodiče daleko v Brně a práce v reklamní agentuře mě vyčerpávala. Alena byla jediný člověk, který se mnou mluvil víc než pět minut denně. Ale její požadavky začaly narůstat. Jednou chtěla, abych jí vyzvedla balík na poště, jindy abych jí pohlídala psa, když odjela na víkend za dcerou do Plzně.

Jednoho večera jsem volala mamince: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Alena je milá, ale mám pocit, že mě využívá.“

Maminka povzdechla: „Musíš jí nastavit hranice, Markétko. Jinak ti vleze na hlavu.“

Jenže jak? Vždycky když jsem se pokusila odmítnout, Alena se tvářila dotčeně nebo začala vyprávět o svém těžkém životě: „Víš, já jsem na všechno sama od té doby, co mi Franta umřel…“ nebo „Moje dcera na mě nemá čas, aspoň ty jsi tu pro mě.“

Jednou jsem přišla domů a našla Alenu sedět u mého stolu s hrnkem kávy. „Dveře byly otevřené,“ pokrčila rameny. „Udělala jsem si kafe, doufám, že nevadí.“

Ten den mi došla trpělivost. „Aleno, tohle už je moc. Nemůžeš chodit do mého bytu bez dovolení.“

Zamračila se: „Tak promiň, že jsem ti chtěla pomoct s tím nákupem! Myslela jsem, že jsme kamarádky.“

Celý večer jsem pak seděla na gauči a přemýšlela: Jsem opravdu tak špatná sousedka? Nebo je chyba v ní?

Začala jsem si všímat detailů. Jak Alena nikdy nic nevrátila – ani cukr, ani mou oblíbenou knížku od Hrabala. Jak mi jednou před ostatními sousedy vyčetla: „Markéta je mladá a má všechno, ale neumí se podělit.“

Jednoho dne mi volal táta: „Jak to jde v Praze?“

„Tati, mám problém se sousedkou. Pořád něco chce a já nevím, jak jí říct ne.“

Táta chvíli mlčel a pak řekl: „Víš, Markéto, někdy je těžší říct ne než ano. Ale musíš to udělat pro sebe.“

Rozhodla jsem se to zkusit. Když Alena další den přišla s prosbou o půjčení peněz na opravu pračky („Vrátím ti to hned, jak mi přijde důchod!“), nadechla jsem se a řekla: „Promiň, Aleno, ale tentokrát nemůžu.“

Zamračila se: „To je hezké! Pomohla jsem ti s tím nákupem minulý týden!“

„Vážím si toho,“ odpověděla jsem klidně. „Ale nemůžu ti pořád pomáhat. Potřebuju taky svůj klid.“

Odešla uražená a několik dní jsme se míjely beze slova. Bylo mi úzko – měla jsem pocit viny i úlevy zároveň.

Začala jsem víc mluvit s ostatními sousedy – paní Novotná z pátého patra mi jednou řekla: „Alena je taková na všechny nové. Musíte být pevná.“

Uvědomila jsem si, že nejsem jediná. Že spousta lidí kolem mě řeší podobné věci – jak nastavit hranice a nenechat se využívat.

Jednoho dne mi přišla SMS od Aleny: „Promiň za všechno. Asi jsem to přehnala. Potřebovala jsem někoho mít nablízku.“

Odpověděla jsem: „Rozumím ti. Ale potřebuju svůj prostor.“

Od té doby už Alena nezvonila každý den. Občas jsme se potkaly na chodbě a pozdravily se. Naučila jsem se říkat ne – nejen jí, ale i v práci nebo rodině.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je tak těžké postavit se lidem, kteří překračují naše hranice? Je to strach ze samoty? Nebo pocit viny? Co byste udělali vy na mém místě?