Rozdělený domov: Příběh jedné české macechy

„Proč to zase musím být já, kdo uklízí ten nepořádek?“ vyhrkla jsem, aniž bych si to pořádně rozmyslela. Stála jsem v kuchyni, ruce ponořené v horké vodě, zatímco za mnou se ozývaly dětské výkřiky a smích. Petr, můj manžel, seděl v obýváku a snažil se tvářit, že nic neslyší. Petra, jeho dcera z prvního manželství, právě dorazila s oběma dětmi – malým Tomáškem a rozmazlenou Klárkou. Každou sobotu je to stejné: chaos, křik, rozházené hračky a já, která se snažím udržet aspoň zdání pořádku.

„Aleno, vždyť jsou to jen děti,“ ozval se Petr z gauče, aniž by zvedl oči od televize. „Nech je být, vždyť tu nejsou každý den.“

„Ale já tu jsem každý den!“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. Petra se na mě podívala s tím svým povýšeným pohledem, který mi vždycky připomene její matku. Nikdy mi nedala šanci být jí blíž. Od začátku mě brala jen jako vetřelce v jejich rodině.

Vzpomínám si na první setkání s Petrou. Byla už dospělá, když jsem se s Petrem seznámila. Její matka zemřela před lety a ona si svého otce chránila jako poklad. Když jsme se vzali, doufala jsem, že časem najdeme společnou řeč. Ale každá návštěva byla jako zkouška – kdo vydrží déle mlčet, kdo první ztratí nervy.

Děti mezitím běhaly po bytě a já slyšela, jak něco spadlo v ložnici. „Klárko! Tomášku! Prosím vás, nehrajte si v ložnici!“ zavolala jsem unaveně.

Petra se na mě otočila: „To je v pořádku, oni nic nerozbijí.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Minule rozbili tu vázu po mojí mamince,“ připomněla jsem tiše.

Petra pokrčila rameny: „To byla jen váza.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Jenže jsem věděla, že Petr by mě zase okřikl: „Aleno, nebuď taková! Jsou to děti!“ A tak jsem raději mlčela a cítila, jak ve mně roste hořkost.

Večer, když všichni odešli a byt byl najednou tichý, seděla jsem u stolu a dívala se na rozbitou sklenici na podlaze. Petr přišel ke mně a položil mi ruku na rameno.

„Já vím, že to pro tebe není jednoduché,“ řekl tiše.

„To není fér,“ zašeptala jsem. „Nikdy nejsem dost dobrá. Pro tebe, pro Petru… Pro nikoho.“

Petr si povzdechl: „Petra tě má ráda, jen to neumí dát najevo.“

„To není pravda,“ odsekla jsem. „Nikdy mě nepřijala. Nikdy mi neřekla jediné hezké slovo. A ty… Ty mě vždycky postavíš až za ni.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že nemá co říct. Vždycky byl mezi dvěma ohni – mezi mnou a svou dcerou. A já? Já byla ta cizí.

Další sobotu jsem si řekla, že to zkusím jinak. Upekla jsem bábovku podle receptu své maminky a doufala, že tím prolomím ledy. Když Petra přišla s dětmi, nabídla jsem jí kousek.

„Děkuju,“ řekla stroze a ani se neusmála.

Klárka si vzala kus bábovky a za chvíli ho rozpatlala po koberci. Tomášek začal tahat kočku za ocas. Snažila jsem se zachovat klid, ale cítila jsem, jak mi cukají koutky úst vzteky.

„Petro, mohla bys prosím říct dětem, aby byly opatrnější?“ zkusila jsem to opatrně.

Petra protočila oči: „Jsou to děti! To je normální.“

V tu chvíli mi došly síly. Odešla jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře. Seděla jsem na posteli a brečela do polštáře. Slyšela jsem tlumené hlasy z obýváku – Petra si stěžovala Petrovi, že jsem přecitlivělá.

Po hodině někdo zaklepal na dveře. Byl to Petr.

„Aleno… Prosím tě… Zkus to vydržet kvůli mně,“ řekl tiše.

„A kdo vydrží kvůli mně?“ zeptala jsem se zoufale.

Ten večer jsme spolu nemluvili. Petr šel spát do obýváku a já zůstala sama v ložnici. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem vždycky byla ta druhá. Nejprve ve své rodině – mladší sestra úspěšnějšího bratra, pak v práci – kolegyně s lepšími výsledky… A teď? Teď i doma.

Začala jsem chodit na procházky do Lužánek sama. Potřebovala jsem čas pro sebe. Jednou jsem tam potkala sousedku Janu.

„Aleno, jsi v pořádku? Vypadáš unaveně,“ zeptala se starostlivě.

Povzdechla jsem si: „Někdy mám pocit, že už nemůžu dál.“

Jana mě objala: „Neboj se říct si o pomoc. Není ostuda přiznat, že něco nezvládáš.“

Doma jsem pak dlouho přemýšlela nad jejími slovy. Možná bych měla Petrovi říct víc o tom, co cítím. Možná bych měla být upřímnější i sama k sobě.

Další sobotu jsem Petrovi řekla: „Potřebuju pauzu. Dneska tu nebudu.“

Byl překvapený: „Kam jdeš?“

„Na výlet s Janou,“ odpověděla jsem pevně.

Když jsem se večer vrátila domů, byl byt uklizený a Petr seděl u stolu sám.

„Bylo tu ticho,“ řekl tiše.

Usmála jsem se: „Občas je ticho potřeba.“

Nevím, jestli někdy najdu své místo v téhle rodině. Ale možná je čas začít hledat své místo sama v sobě.

A tak se ptám: Je možné být šťastný ve smíšené rodině? Nebo je člověk vždycky jen hostem ve vlastním domově?