Roky v cizině pro jejich budoucnost: Koupil jsem dětem byty, ale nevpustili mě ani na noc

„Tati, už je pozdě. Měl bys jít spát někam jinam.“

Ta slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co za mnou zabouchla dveře. Stál jsem na chodbě paneláku na Jižním Městě, v ruce igelitku s dárky z Německa, a nevěděl, kam jít. Bylo to poprvé, co mě vlastní dcera odmítla pustit přes práh bytu, který jsem jí koupil. Byt, na který jsem dřel dvacet let v cizině.

Když jsem před lety odjížděl do Mnichova, byl jsem přesvědčený, že dělám to nejlepší pro svou rodinu. Moje žena Jana tehdy plakala, ale já jí slíbil, že se vrátím a že naše děti – Klára a Tomáš – budou mít všechno, co já nikdy neměl. Každý měsíc jsem posílal peníze domů. Každé Vánoce jsem přijel s kufrem plným dárků a srdcem plným naděje, že mě budou mít rádi.

Jenže roky plynuly a já byl doma čím dál méně. Jana si zvykla na samotu, děti na mou nepřítomnost. Když mi bylo padesát, rozhodl jsem se vrátit natrvalo. Všechno jsem prodal, koupil Kláře byt na Vinohradech a Tomášovi garsonku na Smíchově. Myslel jsem, že teď konečně budeme rodina.

Ale všechno bylo jinak. Jana už měla jiného muže – Petra, souseda z vedlejšího vchodu. Klára byla odtažitá, Tomáš mě skoro neznal. První týdny po návratu byly plné trapného ticha a rozpačitých večeří. Snažil jsem se jim přiblížit – koupil jsem lístky do divadla, pozval je na výlet do Krkonoš. Ale vždycky měli něco důležitějšího.

Jednoho večera jsem stál před Klářiným bytem s nadějí, že mě konečně pozve dál. „Tati, mám zítra brzy práci,“ řekla mi mezi dveřmi a ani se neusmála. „Můžeš mi nechat ty věci tady?“ Podal jsem jí tašku s čokoládou a novým svetrem. Dveře se zavřely a já zůstal stát na chodbě.

Šel jsem pěšky přes půl Prahy k Tomášovi. Doufal jsem, že aspoň on mě nechá přespat. Ale když otevřel dveře, v bytě byla cizí dívka a Tomáš se tvářil rozpačitě. „Tati, promiň, dneska to fakt nejde…“

Seděl jsem pak na lavičce u Vltavy a přemýšlel, kde se stala chyba. Vždyť jsem jim dal všechno! Peníze, byty, šanci na lepší život… Proč mě teď nechtějí? Proč je jim jedno, jestli mám kde spát?

Vzpomněl jsem si na jednu hádku s Janou před lety po telefonu. „Myslíš si, že když jim koupíš drahé věci, budeš pro ně táta?“ křičela tehdy do sluchátka. „Oni tě potřebují tady!“ Já to tehdy nechápal – byl jsem přesvědčený, že peníze jsou důkazem lásky.

Dny plynuly a já se snažil najít si místo v jejich životech. Nabízel jsem Tomášovi pomoc s opravou auta – odmítl. Kláře jsem chtěl pomoct s malováním bytu – řekla, že už má domluveného kamaráda. Jana mi jednou zavolala: „Prosím tě, už je čas začít žít svůj život. Děti jsou dospělé.“

Začal jsem chodit do parku na šachy s důchodci. Tam jsem poznal pana Nováka – taky pracoval roky v zahraničí a jeho děti ho dnes navštěvují jen o Vánocích. Povídali jsme si dlouho do noci o tom, jak jsme chtěli být dobrými otci a jak jsme nakonec zůstali sami.

Jednou večer mi zavolala Klára: „Tati, potřebuju půjčit peníze.“ Srdce mi poskočilo – konečně mě potřebuje! Přijel jsem k ní s obálkou peněz a doufal, že tentokrát mě pozve dál. Ale jen si vzala peníze mezi dveřmi a rychle se rozloučila.

Začal jsem chápat, že vztahy nejde koupit. Že roky samoty nejde nahradit novým bytem nebo drahým dárkem. Že děti potřebují otce vedle sebe – ne jen na fotkách z dovolené nebo v převodech na účet.

Jednou večer jsem seděl u okna svého malého podnájmu a díval se na světla Prahy. Přemýšlel jsem o tom všem a slzy mi tekly po tváři. Udělal bych to znovu? Asi ano – chtěl jsem pro ně to nejlepší. Ale dnes už vím, že největší dar je čas strávený spolu.

Možná je pozdě všechno napravit. Možná už nikdy nebudeme opravdová rodina. Ale pořád doufám…

Říkám si: Je možné získat zpět ztracenou blízkost? Nebo některé chyby prostě nejdou napravit?