Proč jsem to vždycky já, kdo musí ustoupit? – Příběh mladé matky z Brna

„Proč jsem to zase já, kdo musí ustoupit?“ slyším svůj vlastní hlas, když stojím v kuchyni našeho malého bytu v Brně-Žabovřeskách. V ruce držím hrnek s vychladlým čajem a dívám se na svou dceru Aničku, která spí v postýlce. Je jí teprve pět měsíců a já mám pocit, že jsem zestárla o deset let.

„Terezo, měla bys ji víc balit, vždyť je tu zima,“ ozývá se za mnou hlas mé tchyně, paní Novotné. Přijela neohlášeně, jako už tolikrát. „A proč jí nedáváš dudlík? Vždyť takhle nikdy neusne.“

Zhluboka se nadechnu a snažím se nevybuchnout. „Paní Novotná, děkuju za radu, ale myslím, že to zvládnu.“

„Zvládneš? Sama? Když tě Petr opustil?“

Ta slova mě bodnou jako nůž. Petr, můj partner, otec Aničky, odešel před třemi týdny. Prý už to nezvládá. Prý potřebuje čas pro sebe. Prý… prý… prý. Nechal mě tu samotnou s dítětem a s jeho matkou, která si myslí, že ví všechno nejlíp.

Když večer konečně odejde, sedím na gauči a brečím. Volám své nejlepší kamarádce Lucii. „Lucko, já už fakt nemůžu. Petr je pryč, jeho máma mě dusí a já mám pocit, že všechno dělám špatně.“

Lucie chvíli mlčí. „Teri… možná jsi na něj byla moc náročná. Vždyť on taky potřebuje klid.“

Nevěřím vlastním uším. „Ty mi to vyčítáš? Já jsem ta špatná?“

„Neříkám, že jsi špatná… Ale někdy bys mohla být víc v pohodě.“

Zavěsím. Slzy mi tečou po tvářích a cítím se ještě osamělejší než předtím. Všichni ode mě něco chtějí – abych byla silná, abych byla klidná, abych byla dokonalá matka. Ale kdo tu je pro mě?

Další dny jsou jako v mlze. Anička pláče, já pláču s ní. Tchyně volá každý den a ptá se, jestli už Petr přišel k rozumu. Lucie mi píše jen krátké zprávy: „Jak je malé?“ nebo „Drž se.“

Jednoho odpoledne zvoní zvonek. Otevřu dveře a tam stojí Petr. Vypadá unaveně, ale rozhodně ne lítostivě.

„Potřebuju si vzít nějaké věci,“ řekne bez pozdravu.

„A co Anička?“ ptám se tiše.

„Teď na to nemám,“ odpoví a ani se na ni nepodívá.

Zavřu za ním dveře a cítím, jak ve mně něco prasklo. Už nechci být ta, která vždycky ustoupí. Ta, která všechno vydrží.

Začínám chodit s kočárkem do parku. Tam potkávám jiné maminky – Janu, která má dvojčata a manžela na služební cestách; Simonu, která je rozvedená a bojuje o syna; Martinu, která má doma nemocnou maminku. Povídáme si o všem možném – o plenkách, o únavě, o tom, jak nás někdy naši blízcí nechápou.

Jednou večer mi Jana řekne: „Víš co? My nejsme slabé. My jsme silné právě proto, že to zvládáme samy.“

Ta slova mi zní v hlavě ještě dlouho poté. Začínám si psát deník. Každý den si zapisuju jednu věc, kterou jsem zvládla – i kdyby to bylo jen to, že jsem uvařila polévku nebo že jsem Aničku rozesmála.

Tchyně pořád volá a radí mi, ale už ji nechávám mluvit a dělám si věci po svém. Lucii napíšu dlouhou zprávu o tom, jak mě její slova ranila. Odpoví: „Promiň, Teri… Neuměla jsem ti pomoct.“

Jednoho dne přijde Petr s kyticí růží. „Chtěl bych být zase součástí vašeho života,“ řekne.

Podívám se na něj a poprvé v životě si uvědomím, že nemusím přijmout všechno jen proto, abych nebyla sama.

„Petr,“ začnu pomalu, „já už nejsem ta holka, kterou jsi znal před půl rokem.“

Dívá se na mě překvapeně.

„Jestli chceš být s námi, musíš být táta i partner. Už nebudu ta, která vždycky ustoupí.“

Nevím, jak to dopadne. Možná odejde znovu. Možná zůstane a bude to jiné. Ale poprvé za dlouhou dobu cítím klid.

Dívám se na Aničku a šeptám: „Možná jsem se ztratila… ale možná jsem právě teď našla samu sebe.“

A co vy? Museli jste někdy ustupovat jen proto, aby byl klid? Kde je hranice mezi obětí pro druhé a ztrátou sebe sama?