Pět let poté: Jak žít s nevěrou, která nikdy nezmizí

„Kdy už to konečně necháš být?“ slyším Petra, jak z kuchyně bouchne hrncem o linku. Jeho hlas je unavený, podrážděný, a přesto v něm cítím i špetku zoufalství. Sedím na gauči, v ruce držím hrnek s čajem, který už dávno vystydl. V televizi běží nějaký nekonečný seriál, ale já nevnímám nic – jen to ticho mezi námi, které je těžší než kdy dřív.

Před pěti lety jsem zjistila, že mě Petr podvedl. Bylo to v době, kdy jsme měli malé děti, já byla na mateřské a on pracoval dlouhé hodiny v kanceláři. Myslela jsem si, že jsme silní, že nás nic nerozdělí. Ale pak jsem našla ty zprávy. Nejprve jsem si myslela, že jde o nějaký omyl – vždyť Jana byla jen jeho kolegyně. Ale když jsem četla dál, všechno se mi zhroutilo.

Pamatuju si ten večer jako dnes. Seděla jsem na posteli, telefon v ruce, a srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem neslyšela ani vlastní myšlenky. „Petře, musíme si promluvit,“ řekla jsem tehdy tiše. On přišel do ložnice a v očích měl strach. „Co se děje?“ zeptal se. Ukázala jsem mu telefon. Nezapíral. Jen sklopil hlavu a začal brečet.

Následovaly týdny plné hádek, mlčení a slz. Petr se snažil všechno napravit – přestal se s Janou vídat, chodil se mnou na terapii, snažil se být lepším otcem i manželem. Já jsem se rozhodla zůstat kvůli dětem. Chtěla jsem jim ušetřit bolest rozvodu. Ale někde uvnitř mě něco umřelo.

Roky plynuly a my jsme žili dál. Na první pohled jsme byli normální rodina – společné dovolené na Lipně, víkendové výlety na Karlštejn, oslavy narozenin s dortem a smíchem. Ale pokaždé, když Petr přišel domů později nebo mu zazvonil telefon a on odešel do jiné místnosti, sevřelo se mi srdce. Nedůvěra byla jako stín, který mě nikdy neopustil.

Jednou večer jsme seděli u stolu a dcera Anička se mě zeptala: „Mami, proč jsi poslední dobou pořád smutná?“ Nevěděla jsem, co říct. Jak vysvětlit dítěti bolest, kterou sama nechápu? Petr se na mě podíval a v očích měl výčitky i lítost. „Měli bychom si promluvit,“ řekl tiše.

Seděli jsme naproti sobě v obýváku a já konečně řekla nahlas to, co mě tížilo už roky: „Já ti prostě už nikdy nebudu věřit.“ Petr sklopil hlavu. „Vím to. Ale co mám dělat? Snažím se…“

„Já vím,“ přerušila jsem ho. „Ale ta bolest je pořád tady.“

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné na Vinohradech. Byla laskavá a trpělivá, ale často jsem měla pocit, že mluvíme každý jiným jazykem. Petr chtěl zapomenout a jít dál. Já potřebovala pochopit proč – proč právě já? Proč právě ona?

Jednou mi paní Novotná položila otázku: „Co byste potřebovala k tomu, abyste mohla odpustit?“ Dlouho jsem mlčela. Odpověď jsem neznala.

Začala jsem víc mluvit s kamarádkami – s Lenkou z práce, která si prošla rozvodem kvůli nevěře manžela; s Martinou ze školky, která tvrdila, že by nikdy neodpustila. Každá měla jiný názor. Někdy mi připadalo, že mě nikdo nechápe.

Jednoho dne jsem potkala Janu v supermarketu. Stála u regálu s jogurty a vypadala stejně unaveně jako já. Naše pohledy se střetly a ona sklopila oči. Chtěla jsem na ni křičet, ale místo toho jsem jen prošla kolem a cítila slzy v očích.

Doma jsem se zavřela v koupelně a dlouho brečela. Když jsem vyšla ven, Petr seděl u stolu a díval se do prázdna. „Potkalas ji?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem.

„Mrzí mě to,“ řekl jen.

A tak plynuly další měsíce. Snažila jsem se žít normálně – chodit do práce, starat se o děti, smát se na rodinných oslavách. Ale někdy mě přepadla vlna smutku tak silná, že jsem měla pocit, že se udusím.

Jednou v noci jsem nemohla spát a šla jsem do kuchyně pro vodu. Petr tam seděl potmě a koukal z okna.

„Myslíš si někdy na ni?“ zeptala jsem se najednou.

Petr chvíli mlčel. „Ne tak, jak myslíš ty,“ odpověděl nakonec. „Ale někdy si říkám, jestli bychom byli šťastnější, kdybychom tehdy všechno ukončili.“

Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí.

„A co děti? Co my dva?“

„Nevím,“ řekl upřímně.

Od té doby jsme spolu mluvili víc – o všem možném i nemožném. O tom, co nám chybí, co nás bolí i co nás drží pohromadě. Někdy mám pocit, že jsme silnější než dřív; jindy zase cítím propast mezi námi.

Dnes je to pět let od chvíle, kdy jsem zjistila pravdu. Sedím u stolu s hrnkem čaje a přemýšlím: Je možné opravdu odpustit? Nebo je nevěra něco, co už navždy zůstane mezi námi jako neviditelná zeď?

Možná mi poradíte vy – dá se vůbec po takové zradě začít znovu věřit? Nebo je lepší odejít a začít nový život?