Mezi povinností a láskou: Můj život mezi dvěma rodinami

„Jano, už zase jsi u té své matky? Myslíš, že já nepotřebuju pomoct?“ Tchyně stála ve dveřích našeho bytu v paneláku na Jižním Městě, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem držela v náručí svého tříměsíčního syna Matýska, který právě usnul po nekonečném pláči. V hlavě mi hučelo. Maminčin hlas mi ještě zněl v uších: „Janičko, přijď dneska, potřebuju tě. Táta je zase v nemocnici.“

Stála jsem mezi dvěma světy. Moje maminka, která mě vychovala sama poté, co nás táta opustil, byla vždycky moje opora. Ale teď, když jsem se vdala za Petra, přišla nová rodina – a s ní i jeho matka, paní Dvořáková. Ta měla jasnou představu o tom, jak má správná snacha vypadat: vždy ochotná, s úsměvem, připravená péct bábovky a starat se o domácnost. Jenže já jsem byla roztrhaná mezi povinnostmi a city.

„Mami, já dneska nemůžu,“ šeptala jsem do telefonu, zatímco Matýsek popotahoval ve spánku. „Tchyně chce, abych jí pomohla s nákupem a vařením.“

„Janičko, já to chápu,“ odpověděla maminka tiše, ale slyšela jsem v jejím hlase zklamání. „Ale víš… táta je na tom špatně. A já jsem tu sama.“

Zavěsila jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Petr přišel z práce později večer a našel mě sedět na gauči s hlavou v dlaních.

„Co se děje?“ zeptal se opatrně.

„Nevím, komu mám pomoct dřív,“ vyhrkla jsem. „Maminka je sama a potřebuje mě. Tchyně mi vyčítá, že na ni kašlu. A já… já už nemůžu.“

Petr si povzdechl. „Víš, máma to myslí dobře. Ale tvoje mamka tě má jenom jednu.“

Jenže paní Dvořáková měla jiný názor. Druhý den ráno mi volala: „Jano, dneska přijde na návštěvu teta Alena s rodinou. Potřebuju tě tu od rána. A přines prosím ten koláč, co jsi pekla minule.“

Zatímco jsem balila věci pro Matýska a snažila se nezapomenout na nic důležitého – pleny, lahvičky, dudlík – přemýšlela jsem, proč mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá. Když jsem dorazila k Dvořákovým do jejich bytu na Vinohradech, paní Dvořáková mě přivítala s úsměvem, ale hned mi podala seznam úkolů.

„Jano, utři prach v obýváku a připrav stůl. A Matýska dej do ložnice, tady by jen překážel.“

Srdce mi sevřela úzkost. Můj syn byl pro mě vším – a teď měl být někde zavřený jen proto, aby nerušil návštěvu? Když jsem protestovala, tchyně protočila oči: „Všichni jsme to tak dělali. Ty dnešní matky…“

Celé dopoledne jsem běhala mezi kuchyní a obývákem, zatímco Matýsek plakal za zavřenými dveřmi. Když jsem si ho šla konečně vzít do náručí, paní Dvořáková mě zpražila pohledem: „Snad ho nebudeš kojit tady před lidmi! To se přece nedělá.“

Večer jsem se vracela domů vyčerpaná a s pocitem selhání. Maminka mi poslala SMS: „Táta měl dneska horečku. Zvládla jsem to sama.“

Cítila jsem se jako zrádkyně.

Další týdny byly jako na houpačce. Každý den nové požadavky – jednou od maminky, podruhé od tchyně. Petr byl většinou v práci nebo na služebních cestách a já měla pocit, že všechno stojí jen na mně.

Jednoho dne mi maminka zavolala v slzách: „Janičko, táta už asi dlouho nevydrží…“

V tu chvíli mi došlo, že musím něco změnit.

„Péťo,“ řekla jsem večer manželovi, „já už takhle dál nemůžu. Musím být víc s maminkou. Táta umírá.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Já to chápu. Ale máma bude naštvaná.“

A byla.

Když jsem jí oznámila, že teď budu jezdit víc za rodiči do Kladna a nebudu moct pomáhat každý týden s domácností a návštěvami, rozčílila se: „Takže tvoje rodina je důležitější než naše? To si piš, že si to budu pamatovat!“

Bylo mi zle z toho všeho napětí. Maminka mě objala a šeptala: „Děkuju ti.“ Ale já věděla, že tímhle rozhodnutím ztrácím něco jiného – přijetí v nové rodině.

Když táta zemřel, byla jsem u něj. Držela jsem ho za ruku a cítila tíhu všech těch let – jeho nepřítomnosti i jeho posledních dnů.

Po pohřbu mi paní Dvořáková nevolala několik týdnů. Petr byl mezi dvěma ohni – snažil se mě podpořit, ale zároveň nechtěl jít proti své matce.

Jednoho dne jsme seděli s Matýskem na hřišti u školy a sledovali ostatní děti. Přisedla si ke mně sousedka Lenka.

„Jano, jsi nějaká smutná,“ řekla tiše.

„Nevím… mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá dcera ani dost dobrá snacha,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Lenka pokrčila rameny: „Tohle známe všechny. Ale někdy musíš myslet i na sebe.“

Doma jsem dlouho přemýšlela nad tím, co řekla. Možná je opravdu čas přestat se snažit zavděčit všem okolo a začít žít podle sebe.

Když mi paní Dvořáková po několika týdnech zavolala a pozvala nás na nedělní oběd, souhlasila jsem – ale tentokrát s podmínkou: „Přijedeme rádi, ale Matýsek bude s námi u stolu a pokud bude potřebovat nakojit nebo pochovat, udělám to bez výčitek.“

Chvíli bylo ticho.

Pak tchyně řekla: „No… dobře.“

Možná to byl malý krok k tomu najít rovnováhu mezi povinností a láskou.

Ale někdy večer stále sedím u postýlky svého syna a ptám se sama sebe: Je vůbec možné zavděčit se všem? Nebo musíme nejdřív najít cestu sami k sobě?