Mezi láskou a loajalitou: Můj život mezi manželem a vnoučaty

„Marie, už toho mám dost! Buď budeš stát při mně, nebo si sbal věci a jdi za těmi dětmi!“ křičel na mě Petr, můj muž, zatímco v kuchyni třískal dvířky od skříněk. Jeho hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Nikdy jsem si nemyslela, že po čtyřiceti letech společného života budu muset volit mezi člověkem, kterého jsem kdysi milovala, a vlastní rodinou.

Stála jsem u okna, dívala se na zahradu, kde si ještě před pár týdny hrály naše vnoučata – Anička a Matěj. Teď byl dům prázdný a ticho bylo nesnesitelné. V hlavě mi zněla slova naší dcery Jany: „Mami, prosím tě, nenechávej nás v tom samotné. Potřebujeme tě.“

Všechno začalo před rokem, když se Jana rozvedla s Tomášem. Petr nikdy Tomáše neměl rád, ale rozvod ho rozzuřil. „To je ostuda! Co si o nás lidi pomyslí?“ opakoval pořád dokola. Já jsem ale viděla, jak Jana trpí, jak se snaží zvládnout práci i děti sama. Snažila jsem se jí pomáhat, brala jsem Aničku a Matěje k nám na víkendy, vařila jim obědy, četla pohádky. Petr to snášel čím dál hůř.

Jednoho večera, když jsem dětem četla pohádku na dobrou noc, přišel Petr do pokoje a bez varování zvýšil hlas: „Marie, už toho bylo dost! Ty děti tady nemají co dělat každou chvíli! Já chci klid!“ Děti se rozplakaly a já měla chuť utéct. Ale kam? Kdo jsem vlastně já? Manželka, matka, babička – nebo jen někdo, kdo pořád jenom hasí cizí požáry?

Začala jsem se ptát sama sebe, kdy jsme se s Petrem tak vzdálili. Vždyť jsme spolu prožili tolik let – první byt na Žižkově, společné dovolené v Krkonoších, narození Jany i později její svatba. Ale poslední roky byl Petr čím dál uzavřenější. Po odchodu do důchodu jako by ztratil smysl života. Seděl doma, koukal na televizi a všechno ho rozčilovalo – hlavně já.

Jednoho dne mi Jana zavolala v slzách: „Mami, Tomáš mi nechce dát děti na víkend. Prý že jsi špatný vliv.“ Zhroutila jsem se na židli. Jak jsem mohla být špatný vliv? Jen proto, že se snažím být tu pro svou rodinu? Petr jen pokrčil rameny: „Aspoň bude klid.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do Stromovky. Tam jsem potkávala staré známé – paní Hanu z vedlejšího domu, která mi vyprávěla o svých vnoučatech s jiskrou v oku. Záviděla jsem jí tu radost. Jednou jsem jí všechno vyklopila. „Marie,“ řekla mi tiše, „musíš myslet i na sebe. Tvoje štěstí je důležité.“

Ale jak mám myslet na sebe, když mě roztrhává pocit viny? Petr mě potřebuje – je nemocný, má cukrovku a vysoký tlak. Ale Jana mě potřebuje taky. A děti… ty mě potřebují nejvíc.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli u stolu v kuchyni. Mlčky jsme jedli polévku. Najednou Petr položil lžíci a řekl: „Víš co? Já už tě nepoznávám. Jsi pořád někde pryč – buď u Jany, nebo s dětmi. Co já? Už pro tebe nic neznamenám?“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila vztek: „A co já? Kdy ses mě naposledy zeptal, jak se mám? Co cítím? Já už nechci žít jen podle tvých pravidel.“

Petr vstal a odešel do ložnice. Já zůstala sedět sama v kuchyni a poprvé za dlouhou dobu jsem plakala ne kvůli někomu jinému, ale kvůli sobě.

Další dny byly jako zlý sen. Petr se mnou skoro nemluvil. Jana mi psala zprávy: „Mami, jsi v pořádku?“ Děti mi posílaly obrázky s nápisem „Babičko, máme tě rádi“. Cítila jsem se rozpolcená na tisíc kousků.

Jednoho rána jsem se rozhodla. Sbalila jsem si pár věcí do tašky a napsala Petrovi dopis: „Potřebuju čas pro sebe. Neodcházím navždycky, ale musím zjistit, kdo vlastně jsem.“

Šla jsem k Janě. Objala mě tak pevně, až mi vyhrkly slzy. Děti ke mně běžely a smály se: „Babičko! Zůstaneš tu s námi?“ Přikývla jsem a poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

Nebylo to jednoduché. Petr mi volal každý den – nejdřív naštvaný, pak smutný. „Marie, vrať se domů… Prosím.“ Ale já věděla, že tentokrát musím vydržet.

Začala jsem chodit na keramiku do místního domu dětí a mládeže. Poznala jsem nové lidi – paní Alenu, která přišla o manžela, pana Karla, který vychovává vnuka sám. Najednou jsem zjistila, že nejsem jediná s podobným příběhem.

Po dvou měsících jsem se s Petrem setkala v kavárně U Tří lvů. Seděli jsme naproti sobě jako cizí lidé.

„Marie,“ začal tiše Petr, „já… promiň mi to všechno. Bál jsem se tě ztratit.“

„A já se bála ztratit sama sebe,“ odpověděla jsem.

Nevím, jak to bude dál. Možná se vrátím domů, možná ne. Ale jedno vím jistě – už nikdy nezapomenu na to, kdo jsem.

Někdy si říkám: Je možné být dobrou manželkou i babičkou zároveň? Nebo musíme vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?