Konečně doma: Návrat ke kořenům, který bolel víc, než jsem čekala

„Proč jsi zase přišla pozdě? Myslíš si, že maturita se udělá sama?“ ozvalo se z kuchyně sotva jsem stihla sundat boty. Maminka stála u stolu, ruce v bok, pohled přísný jako vždy. Bylo mi tehdy třináct a místo aby mě čekala horká polévka a úsměv, dostala jsem další dávku výčitek. „Všichni ostatní už mají úkoly hotové! Jen ty pořád někde lítáš.“

Ten den jsem si poprvé uvědomila, že domov pro mě není místo klidu. Byla to laboratoř na výrobu úspěchu. Každý den jsem musela dokazovat, že jsem dost dobrá. Tatínek byl učitel matematiky na místní základce a maminka vedla knihovnu. Oba věřili, že vzdělání je jediná cesta z naší malé vesnice u Nového Města na Moravě. Jenže já jsem toužila po obyčejných věcech – po kamarádech, po hře na schovávanou, po tom, abych mohla být dítětem.

„Jitko, pojď si s námi hrát na hřiště!“ volala na mě jednou sousedka Lenka. „Nemůžu, musím se učit,“ odpověděla jsem a v očích mě pálily slzy. Věděla jsem, že když přijdu domů s dvojkou, bude zle. A tak jsem seděla nad učebnicemi dlouho do noci, zatímco ostatní děti venku smály.

Roky plynuly. Dostala jsem se na gymnázium v Žďáru nad Sázavou, pak na vysokou do Brna. Rodiče byli pyšní – aspoň to říkali všem kolem. Ale doma to bylo pořád stejné: „Jitko, nezapomeň, že musíš být nejlepší. Jinak to nemá cenu.“

Když jsem v Brně našla práci v IT firmě a pronajala si malý byt, myslela jsem si, že konečně začnu žít podle sebe. Jenže v hlavě mi pořád zněl ten hlas: „Musíš víc! Nestačí to!“ A tak jsem pracovala přesčasy, brala si projekty navíc a pomalu vyhořívala.

Pak přišla pandemie a s ní samota. Najednou mi chyběl domov – nebo spíš představa domova, jaký bych chtěla mít. Po letech jsem se rozhodla vrátit do rodné vesnice. Rodiče zestárli, dům chátral a já si říkala, že možná teď je čas začít znovu.

První večer doma byl zvláštní. Maminka mi uvařila čaj a tatínek se mě zeptal na práci. „Jsem unavená,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Možná bych chtěla něco změnit.“

Maminka se zamračila: „To je dneska moderní – všichni jsou unavení. My jsme taky makali a nestěžovali jsme si.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. „Ale já nechci žít jako vy! Nechci pořád jen něco dokazovat!“ vykřikla jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Tatínek mlčel. Pak tiše řekl: „My jsme ti chtěli dát to nejlepší.“

„Ale vzali jste mi dětství,“ zašeptala jsem.

Následující týdny byly plné napětí. Snažila jsem se pomáhat v domácnosti, opravovala plot, chodila s maminkou do lesa na houby. Ale pokaždé, když jsem udělala něco špatně – třeba zapomněla koupit chleba nebo špatně pověsila prádlo – slyšela jsem stejný tón: „Tohle bys už měla umět.“

Jednou večer jsme seděli u televize a maminka najednou řekla: „Víš, Jitko, já tě nikdy neviděla hrát si s ostatními dětmi. Vždycky jsi byla taková vážná.“

„Protože jste mi to nedovolili,“ odpověděla jsem tiše.

„Možná jsme to přehnali,“ přiznal tatínek a poprvé v životě vypadal zranitelně.

Začali jsme spolu víc mluvit – o tom, co bylo i co nás bolí. Ale některé rány zůstaly otevřené. Když přijela na návštěvu moje mladší sestra Petra, která žije v Praze a má dvě děti, viděla jsem ten rozdíl: její holčičky běhaly po zahradě bosé a smály se nahlas. Petra je objímala a říkala jim, jak jsou šikovné.

Večer jsme seděly spolu v kuchyni a já jí svěřila své pocity: „Petro, myslíš, že někdy dokážu odpustit?“

Pohladila mě po ruce: „Možná ne úplně. Ale můžeš začít žít jinak než oni.“

Od té doby se snažím najít vlastní cestu. Pořád bydlím doma – pomáhám rodičům i sousedům, ale už si dovoluji být nedokonalá. Občas si jdu zaběhat do lesa nebo si jen tak lehnu do trávy a koukám na mraky.

Někdy mě ale přepadne smutek: co všechno mi bylo vzato? A co všechno ještě můžu získat?

Možná nikdy nebudu mít úplně bezstarostný domov – ale možná ho můžu vytvořit pro sebe teď.

A vy? Myslíte si, že lze opravdu odpustit rodičům za ztracené dětství? Nebo je lepší začít znovu jinde?